Když televizní reportéři obcházeli s kamerou letošní návštěvníky, kladli jim otázku: Jste zde spíše kvůli rekreaci, nebo hlavně kvůli hudbě? Ač byla letos návštěva snad nepatrně nižší a malebné durynské městečko bylo opět jakžtakž průchozí, Tanz & Folkfest Rudolstadt stále bojuje s důsledky svých kvalit.
V davech se zde mísí experti na historii loutny s fanoušky louisianské písničkářky, s amatérskými muzikanty shánějícími nástroje a noty, levicovým dorostem, který přijel předvádět především sám sebe, i měšťanskými rodinkami. A také s množstvím vysloužilců v obstarožních mundúrech květinové epochy šedesátých let.
Ať už se tak stalo v důsledku krize, či v moudré snaze odlehčit obvykle neúnosně přehřáté dramaturgii, byl letos počet jevištních koncertů snížen. Naopak značně se rozrostl program takzvané „strassenmusik“, což by do budoucna mohlo v lepším případě znamenat posun obecenstva od stádního poslouchání blíže k aktivnímu muzicírování, tedy v duchu filozofie praotce folku Petea Seegera, v horším samozřejmě pokles programu na diletantskou úroveň.
Zrána loutny, večer anarchie Kromě loutny stanovili pořadatelé jako letošní témata hudbu Ruska, mužské tance a region BádenskaWürttemberska. Pro podobná témata je samozřejmě na festivalu prostor velmi omezený, ale i tak se zde vždycky setkáte s něčím, co jste dosud nevěděli, neviděli, neslyšeli. Jednotlivé okruhy přitom programu nikterak nedominují: můžete dát přednost populárním Transglobal Underground, vycházející hvězdě tanga Cristóbalu Repetto, bizarním bratrům Bertholiniovým či desítkám dalších účinkujících.
Charakteristické bylo i rozpětí jmen oceněných na festivalu letošní cenou RUTH: obdrželi ji popularizátor africké hudební kultury Günter Gretz, špičkové uskupení židovského klezmeru Brave Old World, dále velmistr balafonu Aly Keita a konečně „bavorský rastafarián“ Hans Söllner – tedy od vysoce kvalitního klezmeru až po hudebně chatrný anarchismus. Tak či onak, ocenění za celoživotní přínos „všemu navzdory“ bylo úsměvné a především bezprostředně následující koncert Brave Old World představoval jeden z nejsilnějších momentů letošního ročníku.
Těžko ovšem hovořit o vrcholech festivalu, který nelze jako celek posluchačsky zvládnout; nesporně hvězdnou událostí ale byl koncert Lucindy Williams. Po odbití půlnoci na věžních hodinách zámku Heidecksburgu se rozjelo ostré rockabilly legendární písničkářky, střídané těmi nejuplouženějšími čísly, jaká se kdy na americkém Jihu zrodila, a festival tak dosáhl alespoň zdánlivého středobodu.
Rudolstadtská škola přiměřenosti Dramaturgové vědí, že jedna taková půlnoční hvězda je tu právě z tohoto důvodu každoročně potřeba, nicméně lekce, jakou v Rudolstadtu návštěvník získá, je přece jen trochu jiná.
Na loňské představení posledních žijících představitelů venkovského blues se letos podařilo navázat městskou sestavou „Chicago Blues – A Living History“, doprovázenou ostřílenými sidemany. Stejně jako v loňském roce se naskytla příležitost poznat z první ruky silné i slabší stránky posledních mohykánů. Pozoruhodná byla jejich nenásilná samozřejmost: po úvodu svižného piana Johnnyho Iguany s jednoduchým doprovodem bicích postupně nastupovali veteráni Billy Boy Arnold, John Primer, Billy Branch a Lurrie Bell.
Ani v plné sestavě, v jedné chvíli se třemi foukacími harmonikami, nebyl celkový sound nikterak agresivní, nikam se nespěchalo a zvuková hladina nepřestávala být přiměřena lidskému uchu. Žádný z hudebníků ani na zlomek okamžiku nesklouzl k exhibici, byť přinejmenším takový Billy Branch je na to evidentně hráčsky vybaven.
Je to už taková rudolstadtská všeobecná škola: nejen jak hrát blues, ale hudbu vůbec – podobný zážitek vám poskytne ostatně nejen haitský šraml Ti Coca a Wanga-Neges, ale koneckonců i místní rudolstadtský mandolinový orchestr.
***
Tanz & Folkfest
Rudolstadt, Německo, 2.–5. 7. 2009
