Pondělí 24. ledna 2022, svátek má Milena
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Hudební hvězdou za trest?

Česko

Danger Mouse začal svou dráhu hudebním zločinem. Místo za mříže ho EMI strčilo rovnou za mixpult, aby producentsky vedl album Gorillaz.

Následovaly další rozmanité zářezy: od hitu Crazy s kapelou Gnarls Barkley až k novému rockovému projektu Broken Bells.

Mé kořeny jsou můj gramofon,“ řekl Brian Eno a vystihl tím situaci dnešních muzikantů. Vyrůstali obklopeni rozmanitou hudbou z nahrávek a médií, rock, černá hudba, písničkářství, klasika a experiment stály vedle sebe, takže sloužily jako jeden velký inspirativní mix. Není pak ale důsledkem nesoustředěnost a mělký ponor?

Pokud má někdo talent jako dvaatřicetiletý Brian Burton, který si říká Danger Mouse, pak ta starost odpadá. Ne že by Burton měnil hudební košile obzvlášť zběsile: vlastně si v něčem pořád vede svou. Ale jeho silně současná (a zároveň uvolněná, nesenzační) hudební produkce se odvíjí v kontrastních spolupracích: od černého soulmana po bílého rockera, od režiséra Davida Lynche po animované celebrity Gorillaz. A jako červená nit se s Burtonem táhne sklon k podvratnosti a potřeba vysmát se nudným autorskoprávním zákonům. Americký mladík, který z newyorského Spring Valley přijel na univerzitu v městečku Athens, se zprvu ostýchal exhibovat na scéně. Tak si bral na obličej masku myši: pseudonym si našel podle britského komiksu Nebezpečná myš. Kdoví, jestli plánoval, že mu jméno zůstane. Ale proslavil se tak nečekaně a rychle, že o tom už nestihl rozhodnout.

Burtona totiž katapultovala na scénu nahrávka, kterou původně udělal pro sebe a přátele. Když ale tenhle happening v roce 2004 unikl na internet, mnozí zůstali zírat. Danger Mouse vzal nahrávky z Bílého dvojalba Beatles a zvukové fragmenty remixoval spolu s vokály rapera Jay-Z. Zatímco rap pocházel z oficiální a capella verze desky The Black Album, která vyšla přímo jako pobídka k remixům, Beatles ve správě EMI byli typickou posvátnou krávou, na kterou žádný remixér nesměl sáhnout. Burton se ale neptal a svůj mashup, nazvaný Šedé album, vydal v soukromém nákladu tří tisíc kusů.

Když si EMI naběhlo halasným protestem, strhl se poprask. Leckdo si uvědomil, že sáhnout na Beatles je geniální marketingový tah. Navíc Danger Mouse bezděčně torpédoval zásadní otázku digitálního věku: nakolik je udržitelná nedotknutelnost nahrávek, které – opatřené copyrightem – druzí tvůrci nesmějí ve své tvorbě citovat? Proč Jiří Kolář smí použít do koláže Picassa, ale nikdo nesmí svobodně citovat notorické momenty pop-music? Z Šedého alba se stala užitečná kauza v otázce autorských práv. Aktivistické organizace vyhlásily Šedé úterý, den odporu vůči rigidním normám znemožňujícím sdílení: 170 webových stran ten den spontánně hostilo „volnou nahrávku“ a ten den se stáhlo sto tisíc kopií.

Burtona si najednou kdekdo bral za vlastního, dostal výroční cenu technologického a futuristického časopisu Wired. „Ale mým úmyslem nebylo porušit autorská práva. Mým úmyslem byl umělecký projekt. Nemůžu za to, že webové prodejny si natáhly mé empétrojky a prodávají je,“ řekl Danger Mouse později. Cítil, že hodně oficiálních „stoupenců“ se chtělo svézt s popraskem kolem Beatles. A rychle se nořil do další hudby.

Šero v pavilonu Gorillaz Vyjde někdy oficiálně Šedé album? Patrně je jen otázka času, než se majitelé práv dohodnou. Ale je tu jiný problémeček: Danger Mouse se rychle učí a v drahých velkých studiích si nenechal pod rukama proklouznout jejich možnosti. Zkrátka po Šedém albu vydal tolik výraznější hudby, že by asi jeho velký start působil spíš jako kuriozita.

Není divu, že těchhle manévrů si všiml Damon Albarn, protagonista britpopových Blur a duše „kreslené kapely“ Gorillaz. První album se neslo ve znamení anonymity, což v jednom punktu trochu nedávalo smysl: když něco dělá tak slušný muzikant jako Albarn, moc nemá cenu tajit lidem jeho účast. S druhým albem tedy přišlo jak odtajnění, tak živé koncerty. Hlavně se však posunul formát: od hravých a lehce infantilních začátků přešli Albarn s komiksovým autorem Jamiem Hewlettem k mysterióznější, potemnělejší poloze.

Danger Mouse jako producent jim pomohl sestavit mozaiku, která jako by svou nesourodostí připomínala děj s vynechávkami, jež si musíme doplnit. Na albu Demon Days (2005) zpívá Neneh Cherry a promlouvá Dennis Hopper, je tu gospelový sbor i Burtonův kolega potížista De La Soul, jehož hip hop taky nebýval chudý na neautorizované zdroje. S albem, na které bylo navěšeno celé vetešnictví webových interaktivních hádanek a konkurzů, se otevřela cesta i k stylu letošních Gorillaz, čerstvé Plastic Beach – alba potemnělého a kinematograficky obrazného. K mainstreamu, který nechce rezignovat na určitou míru vkusu: což je mimochodem také důvod, proč se gorilí mužstvo nikdy nedohodlo s holywoodskými producenty a odmítlo všechny scénáře. Film prý bude možná časem, nezávisle.

Ironie osudu se nenechá odbýt: Gorillaz jsou pochopitelně jednou ze zásadních kapel vydavatelství EMI, které tím pádem uzavřelo s Danger Mousem příměří. Obal Demon Days byl navíc variací na beatlesovské Let It Be.

Jak vylepšit Paris Hiltonovou U Danger Mouse by se daly spřádat pochvaly na jeho spolupráci s – podobně nadstylovým – Beckem na albu The Modern Guilt nebo na dvě alba, která natočil s hiphoperem jménem MF Doom. Místo toho se zmiňme o epizodě, která nevyústila v bůhvíjaké hudební dílo, ale průrazností předčí leckteré album. Britský „guerillový“ autor Banksy je už pár let poměrně populární subverzivní element. Muž, jehož původním oborem jsou sprejová pouliční graffiti, v londýnské zoo vyšplhal do pavilonu tučňáků, aby tam vysprejoval úhledný nápis Ryby nás už nudí. Do Disneylandu přidal o jednu maškaru navíc, byla navlečená v šatech vězňů z Guantánama. To už se asi moc nepopadáme za břicho, což ovšem těžko vytýkat Banksymu.

Jeho muzikantský moment nastal, když album vydávala dědička hoteliérského rodu Paris Hiltonová. Banksy navštívil na padesát anglických obchodů a roztrousil v nich pět set exemplářů Parisina kompaktu – ovšem ve verzi, kterou vytvořil spolu s Danger Mousem. Písně mají dál trendové názvy ve formě otázky, ovšem tituly znějí třeba Proč jsem slavná?, Co jsem kdy udělala? a K čemu jsem dobrá?. Možná Paris Hiltonové vadilo méně to, že je v nelítostných kolážích vidět nahoře bez nebo se psí hlavou, než to, že tu přibylo heslo: S každým mým diskem, který si koupíš, mě víc vzdaluješ svojí společenské vrstvě.

Banksy a Danger Mouse komentovali svůj zásah stručně: „Je těžké vylepšit něco dokonalého, ale vynasnažili jsme se.“ Pro Danger Mouse to nebylo poslední album, které šlo oficiálně „do stoupy“. Když vloni doprovodil hudbou fotografický projekt Davida Lynche Dark Night of The Soul, nedohodl se s EMI a k fotkám vydal jen prázdný disk: věděl, že na síti si posluchači hudbu nějak najdou. Letos prý už došlo k dohodě a album v dohledné době vyjde.

Ani takové kousky dodnes nesestřelily Danger Mouse z pozic suverénního, vnitřně nezávislého mainstreamového producenta, který vytváří hudbu pro široké publikum a ještě má kuráž sunout do něj neotřelé impulzy. „Vybavuju si ten moment, kdy jsem zešílel / bylo tam – nevím proč – tak příjemně / dokonce i tvoje emoce měly ozvěnu / a tolik prostoru,“ zpívá se v jednom z největších hitů roku 2006 Crazy: s Burtonem ho nazpíval Cee-Lo Green, výtečný černý barytonista a raper, jehož soulový hlas Burton obklopuje nástroji v kapele Gnarls Barkley. Projekt, v němž Danger Mouse táhne do budoucnosti tradici černého popu, má pořád nějaká dobrodružství s webem. Crazy byla první britská hitparádová jednička, která se opírala o počet oficiálních stažení – tedy vyprovodila hudbu do éry digitálních prodejů. Druhé album The Odd Couple už vycházelo v době „leaků“, tedy nevymýtitelných předčasných úniků nových alb na web. Gnarls Barkley ho tedy rovnou sami nabídli ke stažení: kompletní, ale – pozpátku. Krom toho, že je to vtipné, to nezní špatně. Sám Burton jistě podobné zvuky poslouchá s chutí.

Což je znát i na nejnovějším albu, které zase načíná novou kapitolu. Jako by se Danger Mousovi chtělo říct pár slov k éře, jež je až přesycená nezávislými rockovými kapelami. V duu Broken Bells se totiž sešel s Jamesem Mercerem, protagonistou portlandských indie rockových The Shins. Stejnojmenné album má hitovou lehkost: spojuje Mercerovy kytarové „srdcové“ písničky, v nichž místy proznívá až country, s Danger Mousovými beaty a nálevem fantaskních, psychedelických zvuků. Měnit kabáty od desky k desce, to není univerzální klíč k úspěchu. Aby to nebyla mechanická cestomanie a střídání efektů, je třeba držet pod proměnami vlastní pevnou osobnost. Díky producentům, jako je Brian Burton čili Danger Mouse, pořád zůstává popkulturní mainstream potenciálně snesitelným místem, na kterém si člověk nepřipadá úplně pošetile.

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!