Ke studiu drobných rozdílů přispěl vídeňský pobyt autora těchto řádků. Když otevřete kulturní přehled, zjistíte, že ve městě Mozarta, Freuda a Pavla Kohouta přežívá jedna tradiční pošetilost. Hudba se tu totiž striktně dělí do oddělených zón: E-Musik a U-Musik, tedy vážnou a zábavnou. Zdejší muzikanti nad tím vyjadřují svorně znechucení, tím spíš, že k vysoké kultuře se počítají i popově marketingovaní „staří mistři“. A naopak unterhaltung čili zábava nabízí i tvrdohlavé, temné, filozofující a vůbec ne úplně bavičské tvůrce, kteří mají místo vysvědčení z konzervatoře třeba diplom z multimédií. To dělení je nejpodivnější z úhlu posluchače: sugeruje mu, co si má s tou kterou hudbou počít. Jako by pobavit mohla pouze tahle, a do hloubky mířila zas jen ona... Manipulace, podceňování publika, skandál! Proč se neučí od Čechů?
Tolik lidí se dnes shodne, že je to omyl – a přece se zdá být prima, že žádné bruselské autority do podobných přežitků, ať v Rakousku nebo jinde, nerejpou a nechávají je v klidu tikat, aby si je časem vyřešili ti, kdo v nich žijí. Přispívají tak k drobným rozdílům, díky nimž ještě pořád žasneme, když popojedeme o pár set kilometrů. A taky: kdyby došlo na normy proti nerozumu a přežitkům, co by zbylo z uměleckých scén u nás?
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
