Jak reaguje člověk na zprávu, že dostal Nobelovu cenu? Wisława Szymborska prý zavolala sestře, a když jí řekli, že si šla zdřímnout, tak prý odpověděla: „Ach ne, není třeba ji budit. Až vstane, tak jí řekněte, že jsem dostala Nobelovku.“
Pokud jde o životopis autorky, budeme se držet jejího doporučení z básně Psaní životopisu: „Bez ohledu na délku života – má to být životopis krátký.“ Takže: narodila se 2. července 1923 a skoro celý život prožila v Krakově. Navštěvovala zde gymnázium a po válce tu na Jagellonské univerzitě studovala filozofii a sociologii.
Od roku 1953 do roku 1981 byla členkou redakce Zycie literatskie, kde vedla rubriku, ve které vysvětlovala adeptům básnictví, kteří do časopisu poslali své verše, proč otiskne tyto, a ne jiné, a které posléze v knižním vydání představují duchaplnou a vtipnou školu, jak básně číst a psát. Další léta žila na volné noze spolupracujíc s Zyczem literatskim a živíc se i překlady z francouzské literatury.
Největší humoristická básnířka Básnické dílo Wisławy Szymborské není rozsáhlé, jejích dvacet sbírek čítá celkem tři sta básní. V češtině existují ve vynikajícím překladu Vlasty Dvořáčkové tyto výbory: Sůl z roku 1965, V Herakleitově řece z roku 1985, Konec a počátek z roku 1997. Poslední tři sbírky Okamžik, Dvojtečka a Tady, v součtu 59 básní, vyšly vloni v jednom svazku.
Při našem setkání s básnířkou bude nepochybně zajímavé zdůvodnění komise, udělující jí v roce 1996 Nobelovu cenu za literaturu: básnířka ji dostává „za poezii, která s ironickou přesností umožňuje historickým a biologickým souvislostem projevit se ve fragmentech lidské skutečnosti“. Což do normální řeči přeloženo znamená, že nejen v Polsku je považována za největší humoristickou básnířku.
Sama básnířka k tomu poznamenává: „V přílišné vážnosti vidím vždycky něco trochu směšného. Zato přílišná veselost nebo křepký entuziasmus mě zarmucuje, někdy i děsí. Ve své poezii směřuji k tomu, čemu se v malířství říká šerosvit.“ Ve své vzpomínkové knize píše Adam Wlodek, první muž Wisławy Szymborské:
„Její verše se nevyznačovaly ničím neobyčejným. Jeden z redaktorů Dzieniku v nich však musel přece jen postřehnout něco osobitého a na námitku, že je to báseň jak tasemnice, navrhl, aby se z ní tedy něco vyškrtlo a trochu se to zkrátilo. Tak se i stalo. Po jeho otištění se v redakci objevila autorka s otázkou: ,Pane redaktore, ten honorář za vaši báseň vyplatíte mně?‘ “
A pak to měla být shodou okolností právě ona, kdo po léta rozhodoval v Literární poště časopisu, které básně redakce přijme hned, které by měly ještě počkat a které patří beznadějně do koše. Szymborska o této své činnosti říká: „Měla jsem slabost pro debutanty, ale pro takové, kteří si sebou nebyli příliš jistí. A přinejmenším se aspoň snažili pochopit, o co mi jde. To ale neznamená, že se museli hned přizpůsobovat mým připomínkám.“ Přesto přiznává, že ji tato zodpovědnost tížila. Na obligátní argument básníků, že se jejich verše líbily jak snoubence, tak kamarádům, a jakými kritérii že se řídila redakce, odpovídala srdečně: povinností rodiny a přátel je chválit a povzbuzovat. Dodávala však, že víc znamenitých děl povstalo spíš díky skeptickým přátelům než nadšencům, a nevěsta, která básníkovi dovede říct do očí, že rýmuje jako z kalendáře, ta že je učiněný poklad.
Ale pak jsou tu ovšem i jiné otázky básnických adeptů: „K čemu je současnému básníkovi dobré číst Kochanowského (polský renesanční básník)?“ Odpověď: „Šetří to námahu. Může se přece stát, že jednou napíšete Krále Ducha, a pak by vám mohlo být trapné, že už to napsal někdo před vámi.“
„Dřív, než přistoupím k psaní, chtěl bych poznat celou literaturu.“ Odpověď: „Temné zakvílení se vyrvalo z naší ostřílené hrudi.“ Nejoblíbenější zvíře: opice Tvrdost bývala namístě zvláště na jaře, kdy, jak zaznamenává, „kruté dívky opouštějí své básníky pro jiné“, důsledkem čehož bývá příval básní plných hořkosti, zrazených citů a marných slibů, jeden z důvodů, proč redaktoři nemívají rádi jaro. „I kdyby hromy bily, já se k tobě nenavrátím, můj milý.“ Odpověď: „Správně, jak bychom k tomu přišli, kdyby se nám nálady přírody pletly do našich záležitostí.“
Další: „Jestliže vám žena říká ,přestaň už s tím tvým spisovatelstvím‘, tak to gramaticky jistě není správné. Pokud jde o smysl toho, co říká, tak má nepochybně pravdu.“ Další odpověď: „Nejnápaditější na vaší próze jsou jména hrdinů. Ale to je příliš málo na dobrou sci-fi. Zatím byste mohl napsat velice zajímavý telefonní seznam.“
A poslední: „Děkujeme za fotografii. Máte velice pěkně uvázanou kravatu.“
Do básnířčina světa patří i zvířata. Ona sama prý nejvíc miluje opice. Které ovšem nemůže chovat doma.
Szymborska nerada mluví o poezii a o svém básnickém krédu, zdůvodňujíc to tím, že by se cítila jako ovád, který se z nepochopitelných důvodů žene sám do vitríny, aby se napíchl na špendlík. A protože vůbec nerada poskytuje interview, bylo právě udělení Nobelovy ceny situací, kdy o své poezii promluvit musela. A tehdy v úvodu řekla: „Velice si cením malého slůvka nevím. Je malé, ale mocně okřídlené. Rozšiřuje nám život o obzory, které jsou v nás samých, o obzory, v nichž je zavěšena naše nepatrná země.“
***
Zkrácený text úvodního slova při setkání s Wisławou Szymborskou 14. května na veletrhu Svět knihy. Autorka je básnířka
