* Co rozhodlo o vaší výhře nad konkurentkou?
Určitě to, že mi ráno před startem zatelefonoval přítel. Zbavil mě stresu a uvědomila jsem si, že závodím proto, že mě to baví, a ne proto, že se tím chci trápit. Řekla jsem si, že pokud si budu dělat kvůli závodu nervy, tak ho maximálně zkazím. Šla jsem na start s úsměvem a fungovalo to.
* Čím vás přítel uklidňoval?
Ptal se mě, co mi chybí? Říkal, vždyť jsi zdravá, můžeš dělat, co tě baví. Má pravdu v tom, že mi ani mimo závody nic nechybí, že jsem opravdu spokojená. Nemám žádné starosti.
* Budete jeho povzbuzení potřebovat vždycky před startem?
Závodím já a je na mně, co se mi bude honit hlavou. Jestli budu roztěkaná a udělám chybu.
* Uklidnil vás první závod, jak vidíte ty další dva?
Vím, že mám za sebou jen první třetinu zápasu. Jdu do toho stejně jako do prvního klání. Neberu ale tuhle kvalifikaci tak, že by se z toho mělo střílet. Ta, která bude lepší, pojede.
* Jak to vypadalo po závodě, pogratulovala vám soupeřka?
V cíli jsem přišla za ní a zeptala se, jak se jí jelo.
* Změnilo se něco na vašem vztahu kvůli tomu, že se mezi vámi rozhoduje o jediném místě?
Kamarádky nejsme, každá máme jiný život. Já tady, ona v Americe. Jsem o deset let mladší, cyklistické začátky jsem s Katkou neprožívala a popravdě se zase moc dobře neznáme. Jinak je ale můj vzor a normálně se bavíme, je to milý člověk.
