* LN Animace je piplavá, zdlouhavá práce, výsledek je kratičký... V čem spočívá její kouzlo?
Lidi daleko líp vnímají obraz než slovo. Animace má dnes daleko větší prostor a mnohem víc forem, nejsou to jen krátké filmy určené k promítání v setmělém sále kina. Animace jsou i hry, anime, jakkoli to někteří z puristů nemají rádi, animace se uplatňuje v mobilech a v počítačích... Ale to je jen jedna stránka animace. Tady se obracíte k naprosto nesoustředěným divákům, je to vlastně střední proud, spotřební zboží. Když si člověk dělá svůj osobní film, promítá se do něj sám, se vší vážností, nekalkuluje. Ale pro tyto filmy není trh.
* LN Přesto vznikají.
Animovaný film si člověk dělá většinou sobě pro radost. I když získáte grant, částka na honorář nikdy nepokryje tu dobu, co na něm pracujete, čili můžete si ho dovolit, když výdaje pokryjete nějakou jinou prací. V mém případě sem tam nějakou znělkou nebo zakázkou, kterých není moc, učím na FAMU a občas někde v zahraničí. Naštěstí nemám velké výdaje, žádnou hypotéku, žijeme s manželem dost skromně, a tak si můžu tuhle radost třeba dopřát.
* LN Projevuje se ve filmu nějak výrazněji to, čemu se říká ženské vidění?
Je mnoho filmů, a zvlášť v animaci, kde nemusíte poznat, zda jej dělal muž, nebo žena. Ale přece jen jsem přišla na jednu věc, která se mi zdá specificky ženská a kterou muži nedělají. Filmy, které se zabývají zkoumáním vaší duše, vašeho rozpoložení a vnitřních pocitů, takové introspekce, ty, mám pocit, dělají hlavně ženy. Nemůžu si vzpomenout, že bych viděla takové filmy od mužů. Zdá se mi, jako by ženy měly větší potřebu mluvit o svých pocitech, také jsou schopny o nich hovořit otevřeněji. Asi je to jednoduché: holky si můžou dovolit ukázat svou zranitelnost, a u mužů je pořád dáno, že nesmějí. Navíc vždycky, když se jdu podívat do nějakého studia, u počítačů tam pořád ještě sedí většinou muži. Samozřejmě, ženy to taky zvládají, ale možná je to tolik nebaví, to technické zaměření stále zůstává spíš doménou mužů.
* LN Ve světě animace jste autoritou, pracovala jste několik let v sanfranciském studiu Wild Brain, ale vrátila jste se domů. Proč vlastně?
Odešla jsem tehdy do Ameriky za svojí láskou a říkala jsem si, že už jsem si svoje tvůrčí ambice uspokojila. Ale postupně mi samostatná tvorba začala chybět. Pracovala jsem v tom velkém animačním studiu velice ráda, nevadilo mi mořit se třeba s ručičkou nebo nožičkou, protože klient si ji přál víc nebo míň anatomickou. Ale pochopila jsem, že nikdy nemůžu dohnat to, v čem oni žijí od malička: všechny ty odkazy na seriály, které znají nazpaměť a pořád je nějak citují... To se nedá naučit, ani kdybyste seděla od rána do večera u televize, jde o souvislosti s určitou dobou, jejím klimatem… Když jsem tam příležitostně promítala filmy, které jsem dělala v Čechách, ptali se mě: Prosím tě, co děláš tady? Čímž měli na mysli, že já dobrovolně odešla do země, kde mi bylo jasné, že volnou tvorbu dělat nebudu. To byla zlatá doba na přelomu tisíciletí, v letech 1998 až 2001, tehdy se zrovna objevovala budoucnost animace na internetu. Pak to splasklo, hodně nás propustili, studio se přestěhovalo do Los Angeles. V Americe si lidé na nějaký sentiment nepotrpí. Nejde to – tak jdou jinam.
* LN Proč jste tam nemohla dělat své věci? Kvůli penězům?
V Americe není moc animátorů, protože tam nemají granty. Ke svému osobnímu filmu se tak animátoři dostanou jen výjimečně. Pokud už se takové osobnosti najdou, dělají filmy podle pravidel Billa Plymptona (mimo jiné autora animací na MTV – pozn. red.): krátké, rychlé, veselé. Vybudují si okruh fanoušků, kteří právě tohle od nich chtějí. Nemohou dělat hloubavé, introspektivní filmy, protože by je neprodali. Jejich divák se chce hlavně bavit.
* LN Jak na tuhle americkou zkušenost po letech vzpomínáte?
Je to už deset let, co jsem zpátky, a pořád se mi ta země vkrádá na jazyk, mám ji v podvědomí. Někdy jsem s tím asi otravná, jak říkám: „To v Americe...“ Já tehdy pochopila, že tam žádná práce nesmrdí – na rozdíl od nás. Na konci devadesátých let jsme se hodně vymezovali tak, že reklamy bychom nikdy nedělali, že bychom si zkazili jméno, styl... V Americe je ten svět mnohem pragmatičtější a taky nikdo nikoho za to neodsuzuje. Jsou lidi, kteří Ameriku dokážou využít naplno. Třeba Iva Bittová s nadšením vypráví, jak tam našla to místo, kde se dokázala rozvinout, kde berou její odlišnost. Já jí rozumím, je nádherné být někde, kde nemáte žádné vazby, začínáte s čistým štítem, nikdo vás nezná. Ona tohohle plně využívá. Ale já si pak říkala: Kde by tady asi tak mohl být můj vrchol? Dělat celovečerní animované filmy pro celou rodinu? To není moje ambice. A tak jsem se ráda vrátila.
* LN Nestala jste se herečkou, i když několikerou zkušenost s herectvím máte. Kromě animovaného filmu ovšem točíte i hrané filmy, naposledy před třemi lety Děti noci. Chystáte se na nějaký další?
Herečka nejsem, protože neumím hrát. Moje „hraní“, to bylo jen příjemné setkání s Petrem Zelenkou nebo Andreou Sedláčkovou, které pak vyústilo v nějakou drobnou roli. Ale byla jsem mladá, drzá... Co všechno herci musejí umět, jsem poznala, až když jsem je začala režírovat. Při první režii hraného filmu – byla to krátká povídka Absolutní láska pro film Praha očima – jsem si uvědomila, že sice režírovat můžu, ale že v tom nejsem výjimečná. Že ten svět netvořím, protože je už stvořený. Ale když přišla nabídka na první celovečerní film Nevěrné hry, to byla výzva, jakou nešlo nepřijmout. Po jeho dokončení jsem byla úplně zničená a vyčerpaná. Ta práce je docela jiná, v úplném kontrastu s animací, kde si v naprosté samotě všechno řídíte sama, zatímco v hraném filmu si vlastně neřídíte nic. Je to fabrika, kde vás neustále někdo ruší, musíte vědět, jak s lidmi jednat, a to jsem neuměla. Tak jsem si řekla, že to tedy opravdu bylo naposledy. Ale nebylo. Ono je to dráždivé – ten hvězdnej prach, co se tam tetelí, je lákavej. To přiznávám. Navíc děláte práci, o které se ví a mluví, na rozdíl od animace. Filmu každý rozumí a hodnotí ho, žádná lidská činnost, dokonce ani politika, není tak široce hodnocená. Snad že film pracuje s realitou, zdá se všem, že ho mohou posuzovat. Mě to leckdy štve, ale lidi na to mají právo. Člověk režisér se musí smířit s tím, že je kritizovaný – já si to ale bohužel beru vždycky hrozně osobně.
* LN Ale neodradí vás to.
Ano, i přes to se do hraného filmu pouštím pořád znovu. Teď zrovna jsem dokončila další verzi scénáře a přemýšlím, jak hraný film propojit s animovaným. Je to úplně jiné vnímání. U hraného filmu nemusíte dávat takový pozor, nemusíte si překládat vizuální obrazy, mozek nemá s dešifrováním obrazu žádnou práci. Taky tempo animovaného filmu je jiné, animovaná chůze je vždycky daleko rychlejší než reálná, i zvuky se používají kratší... Animaci miluju, je to moje tajná vášeň. Mám věci, které jsem nikomu neukázala, dělám je jenom z čisté radosti: vidět, jak se to hýbe, přidat zvuk, jinak to sestřihnout, pohrát si. Jako si jazzman musí sednout k piánu a něco si zahrát, jen pro vlastní potěšení.
* LN Letošního Mezinárodního festivalu animovaných filmů AniFest v Teplicích se účastníte hned v několika rolích. Jste jeho čestnou prezidentkou a zároveň jste autorkou jeho vizuálu – vaše „hlavy“ zdobí plakáty, pozvánky i katalog festivalu...
AniFestem se intenzivně zabývám vlastně už rok. Taky jsem pro něj vymyslela znělku – a ty já strašně ráda dělám. Už v roce 1997 jsem ji pro AniFest vytvořila, občas také něco pro televizi. Je to práce na zakázku, je trochu zaplacená a zároveň to není reklama, takže tam nejsou tlaky od zákazníků. Na prostoru třiceti vteřin si člověk může vyzkoušet něco nového. Musím ale říct, že to letos nebylo tak lehké, jak jsem si myslela. Nabízející se inspirační zdroje – Teplice, fontána, teplický kanec, náměstí, filmoví diváci – pro mě zas tak inspirativní nebyly. Ale věděla jsem, že festival slaví desáté výročí a to by se mělo v té znělce odrazit. Bylo nasnadě udělat jakýsi rej malých veselých postaviček – a taky jsem tu znělku napřed tak udělala. Jenže pak jsem si uvědomila, že chci něco brutálnějšího, výrazného. Takže jsem připravila znělku druhou. No, asi je to obvyklý tvůrčí proces, jen chci říct, že tentokrát jsem se s tím strašně dlouho mořila, protože jsem udělala vlastně znělky dvě.
* LN Na různých světových festivalech střídavě pracujete v porotě a uvádíte svoje filmy, retrospektivy. Uvedete něco svého i v Teplicích?
Chystám se. Nechtěla jsem opakovat něco jako samostatný blok filmů. Vymyslely jsme společný program s Joannou Quinnovou, to je velká animátorka z Velké Británie, a na to jsem tedy hrozně zvědavá. My se tam osobně uvidíme poprvé, přestože o sobě léta víme. Joanna mi napsala, že my dvě jsme taková dvojčata, jenom se neustále míjíme: ona je na festivalu a já po ní další rok ve stejné funkci nebo máme na stejném místě retrospektivu nebo já někde učím a ona tam jede učit příští rok, takže si jdeme ve šlépějích. Ale tam naše příbuznost končí, zdá se mi, že jsme strašně rozdílné a že právě v té rozdílnosti našich postupů možná bude ta zajímavost.
* LN Co předvedete?
V prostorách vyčleněných pro různé výstavy budu mít videoinstalaci. Na dvou monitorech poběží simultánně dvě filmové smyčky nestejné délky. Oba obrazy se tedy k sobě budou dostávat náhodně a vzájemně tak budou vytvářet nové souvislosti.
* LN Znamená to, že „klasický“ animovaný film vás už nebaví?
Už nějaký čas se zabývám tím, k čemu vlastně ta animace pro mě osobně je, co pro mě znamená. Udělala jsem různé pětiminutové, desetiminutové animované filmy, takzvané festivalové, protože jsou vidět hlavně na festivalech, kterých je naštěstí dost. Ale možná je to dobou nebo tím, že se cosi mění ve mně, možná je to moje zkušenost s hraným filmem, zkrátka jako bych trochu s animovaným filmem ztratila trpělivost, možná i motiv. Čas člověk najednou měří úplně jinak a dva roky, které na každém filmu dokážu strávit, mi připadá strašně moc. Jak je člověk větší, už ty časové proporce vnímá jinak. Ale přitom animaci pořád strašně miluju, baví mě vytvářet ten zvláštní svět, herce, nálady, pohyb, dramatické děje, jen v mém pohledu už bere na sebe jiné formy. Mám ráda různé videoinstalace, ale s videem samotným pracovat nechci. Tak jsem si začala vytvářet takové kousky, solitéry, pocity, nálady, bez dějové linky. Videoinstalace není dramatická věc, nenutíte diváka sedět a sledovat dramaturgicky vystavěné dílo – ale můžete k ní kdykoli přijít a kdykoli odejít. Ale pořád jsem nevěděla, jak to někde pohromadě ukázat. Když je člověk zavedený v nějaké oblasti a chce ukázat něco jiného v trochu jiném oboru, je zase znovu úplným nováčkem. Pak mi došlo, že zrovna AniFest je pro to senzační příležitost.
