Vpříkrém úbočí hory Nyiro, na půli cesty ke hvězdám, stál hvězdopravec.
Svíral hůl. Nehýbal se, jen děrované ušní lalůčky se mu sotva znatelně chvěly, jak se jimi protahoval vítr vzlínající ze strží. Stříbrné vlasy a trocha vousů svítily z jeho černé kůže jako jediné ozdoby. „Věděl jsem, že přicházíš, a vyšel jsem ti naproti,“ řekl mi.
Po pravdě – věřím, že to řekl. Mluvil jazykem maa. Hvězdopravcův průvodce přeložil jeho slova do svahilštiny, můj průvodce Pierre ze svahilštiny do angličtiny a já si to zaznamenal česky s nadějí, že v takovém překladu se nepoztrácelo úplně všechno.
„Áše,“ děkuji, použil jsem jediné mně známé slovo z jazyka maa. Pak jsem svahilsky dodal „mzee“ (titul respektovaného muže, jaký má před svým jménem na bankovkách i Jomo Kenyatta, zdejší prezident-osvoboditel), a navrch anglicky „Vaše Ctihodnosti“.
Než se k tomu Jeho Ctihodnost vyjádřila, mohl jsem si ji prohlížet. Měla římský nos, vysoko posazené lícní kosti a výrazné rty. Z oválného obličeje hleděly matoucí oči; mátlo mě už to, že nebyly po černošském způsobu vypouklé a tmavé, ale úzké a na okrajích panenek pomněnkově modré. Levé oko se dívalo jinam než pravé; ke hvězdám, zdálo se mi.
„To hvězdy mi řekly, že přijdeš,“ sdělil mi Ctihodný. A spokojeně dodal: „I-jééé.“ „Věru tak,“ přeložili to překladatelé.
***
Hvězdopravec se jmenuje Lomitoi Lesepen. Dozvěděl jsem se to předem, ovšem s varováním, že v jeho přítomnosti nesmím to jméno vyslovit. Nejlépe bude, použiji-li jeho titul: laibon.
Přeložit se to nedá, a tak svůj pokus, který by česky možná zněl „duchovní vůdce“ a možná „čaroděj“, ani nenabízím. Lomitoi Lesepen každopádně národu Samburů sděluje, co mu vzkazují neúplatná světla na obloze, a pak k tomu dodává i rady, jak minimalizovat škody.
Samburové žijí na území, které anglická koloniální správa nazývala Severní pohraniční distrikt. Bez propustky pokryté mnoha razítky tam nikoho nepouštěla – ani bělochy, ani jiné Afričany. Podobně si pak ještě dlouho vedla i vláda Keni, nezávislé od roku 1963. I proto se Samburové nestřetli s elektrickými dráty, účetnictvím, výrazem „pokrok“ a s většinou ostatních darů moderní civilizace, a tak dodnes příliš nerozkolísali svou kulturu, starou… Jak? Těžko říci, vždyť nikdy nic nezapisovali a dosud nezapisují. Antropologové soudí, že Samburové, spolu se svými příbuznými, Masaji, přišli z nilského povodí na severu, a to před čtyřmi či pěti staletími. Někteří naznačují, že někdy mezi léty 1840–1860 samburští olmurrani, bojovníci, svedli vítězné bitvy o horu Nyiro, a tím i o vládu nad krajem, s protivníky etnika zvaného Galla. Avšak Samburové berou na vědomí spíš to, že války střídají příměří podobně jako deště období sucha – v nekonečném koloběhu. Jen bílí dělají z kruhového času přímku, oni takový koncept nepotřebují. Naopak: osvědčený koloběh chtějí stůj co stůj zachovat. Snaží se o to prováděním posvátných obřadů. Těch je mnoho a každý má tolik předpisů, že mi na jejich zaznamenání nestačil ani notes, zakoupený v papírnictví vzdáleného města Roudnice nad Labem. Kde si všechna ta pravidla uchovávají Samburové? V paměti moudrých starců – řekli mi. Při přípravě obřadu sejdou se moudří na hoře Nyiro a vzpomínají, jak všechno probíhalo při předchozí příležitosti.
Protože prodleva mezi rituály stejného řádu je obvykle čtrnáct patnáct let, nevěřil jsem, že vzpomínky každého z povolaných jsou do detailu totožné. Kdo rozhodne, co je správné ?
Vsadil bych na laibona.
***
Sambur podstoupí během života čtyři přechodové rituály. Klíčový je ten první: tehdy se z chlapce stane mužem-bojovníkem. Rituál vrcholí obřízkou, během níž je třeba mužnost osvědčit: nejlépe tím, že během zákroku ani nemrknete. Získáte tím respekt jak pro sebe, tak pro celou rodinu. Budete-li však nejen mrkat, ale ještě vám unikne vzlyk, rozhodně vás nečeká tolerance ostatních vůči vaší křehké psychice. Poznáte to brzy a začne to takhle: seběhnou se k vaší mámě a na hlavu jí naházejí výkaly.
Na jednom místě obřezaný trochu kůže ztratí, na jiném ji získá. Jako bojovník nosí kolem zápěstí tenký pásek z kůže býka, vyneseného na nejposvátnější místo hory šestatřiceti nejváženějšími muži národa. Býk, bez poskvrnky bílý, je pak zardoušen. Nesmí se při tom dotknout země a na zem nesmí skanout ani krev prýštící z krční tepny; vyvolení tu krev vypijí do poslední kapky. Potom je zvíře staženo, jeho kůže pečlivě rozměřena a posléze beze zbytku rozřezána tak, aby počet proužků přesně odpovídal počtu nových bojovníků. Ti se od toho okamžiku považují za bratry.
Ačkoli jim může být zhruba mezi třinácti a čtyřiadvaceti, považují se za stejně staré. Jako příslušníci jedné věkové skupiny sdílejí i stejný osud, charakterizovaný společným jménem. Zatím poslední skupina, iniciovaná v roce 2005, se nazývá L’Metili.
Je to jméno, které z hvězd vyčetl laibon, a znamená asi toto: Ti, kteří přežijí.
***
Laibon sedí na kameni, do šedivé pokrývky halí vychrtlé tělo.
Místní vychrtlost není ledajaká. Když před lety získali propustky mezi Sambury lékaři z evropského Institutu Maxe Plancka, rozbory krve a výsledky dalších osvědčených testů jim naznačily: tihle lidé nemohou být schopni se ani postavit. Natož chodit. Jenže Samburové, jak se na ryzí kočovníky sluší, chodí takřka neustále. Muži provázejí stáda, ženy nosí vodu z pramenů a studní, obvykle vzdálených na míle. Ačkoli se mnou vyráželi do kraje tempem, které vůči hostu považovali za shovívavé, nestačil jsem jim ani poklusem. Nikdy jsem také nezaznamenal, že by se kdokoli z nich zpotil. Stařec s matoucíma očima bydlí na opačné straně hory. Na setkání se mnou šel osmnáct hodin. Do prudkého srázu, pak pár set metrů víceméně po rovince horského temene, a nakonec další kilometry ze srázu tak krkolomného, až se tají dech. Na mou otázku, je-li vhodné, abych ho po takové pouti hned obtěžoval, pobaveně říká: „I-jééé.“
„Neobtěžuješ mě,“ překládá mi to sled tlumočníků.
„Nechci se Ctihodného ptát,“ tvrdím, „při prvním setkání budu poctěn tím, co sám uzná za vhodné mi sdělit.“ „I-jééé.“ „Tvá řeč je dobrá. Očekával jsem ji,“ říkají překladatelé.
„Viděl jsem tě, a nebyl to sen,“ pokračuje laibon zvolna. Hlas má hluboký, jeho „r“ drnčí a chrčí. „Je to dar. Jsem za ten dar vděčný. Jsem za něj vděčný bohu. Že je mi dáno mluvit s hvězdami.“ Vyčkávám.
Laibon mlčky svírá hůl.
Setmělo se a nad horou Nyiro svítí hvězdy stále jasněji.
„Jen dvě mi vyjevují… věci,“ ozve se hvězdopravec konečně. „Ta na východě mi říká, co bude s kravami. Ta na západě mluví o kozách a lidech. Jsou-li hvězdy v nitru tmavé, předzvěst je špatná. Když září, všechno se v dobré obrátí.“ Poslouchám.
„Budoucnost Samburů je teď špatná. Ale budoucnost ostatních kmenů a jiných lidí světa je dobrá.“
Podívá se na mě pravým okem. Mám pocit, že rázem vidí všechny mé nedostatky. Přinejmenším má před sebou člověka, který o rozvržení lidského rodu není plně informován. A tak dodá: „Jiní lidé jsou ti na polední stranu od Rumuruti.“
Věděl to: nemám o Rumuruti ponětí. „To je místo, kde začíná cesta pokrytá tím, čemu tam říkají asfalt,“ konstatuje. Zkouším naznačit, že tuto klíčovou informaci přijímám s povděkem.
„I-jééé,“ zachrčí laibon táhle.
„Teď budu mluvit s hvězdami,“ předávají mi vzkaz překladatelé.
Vstávám. Je noc 18. října 2007 a na závratně čistém nebi svítí miliarda hvězd. Které z nich jsou ty, jež si s obdarovanými šeptají o našem osudu?
***
Budoucnost plná potíží musí na Sambury doléhat už teď, kdy koloběh bojů a nejistých příměří vstoupil do nové fáze: válka se sousedními Turkany vzplála naplno. Je to jen osm dní, co se do jedné manyatty, kočovnické domácnosti, zbudované z proutí, palmových listů a akáciového trní uprostřed polopouště dole pod horou, vplížili tři lupiči. Odehnali šest krav. Jakmile to samburští bojovníci zjistili, vzali oštěpy a vyrazili po stopě. Přidalo se k nim i pár mužů z vyšší věkové skupiny, a tak jich bylo na třicet. Lupiče dohnali, ale než se s nimi mohli vypořádat, udeřilo na ně (prý) 200 nebo 300 Turkanů číhajících v záloze. Z pronásledovatelů se vmžiku stali pronásledovaní. Samburové se hbitě rozptýlili po krajině, a tak, díky bohu, nikdo nepadl; krávy však zůstaly potměšilému nepříteli.
Tak mi to líčí můj přítel Kadeš, přímý účastník těch pohnutých událostí.
„Takže válka začala tou turkanskou provokací?“ chci se ujistit.
„To ne. Bojuje se už několik měsíců.“ „Ale Turkanové to začali?“ „No, to víš… Naši noví olmurrani se potřebovali ukázat. Pořádně Turkany počechrali! Dobře 500 krav jim vzali...“
„Aha. Bojovníci, co se jmenují Ti, kteří přežijí.“ „Přesně tak.“ „Jen aby přežili. Když se nechají vylákat proti desetinásobné přesile...“ starám se.
„Turkanů je hodně. A mají i kalašnikovy. To nebývalo; budoucnost je… špatná. Jak to řekl laibon. Proto si promluvil se staršími a ti nám dovolili stáhnout se na Nyiro.“
„Na posvátnou horu? Kdy jste tam vzali všechna ta svá stáda naposledy?“ „Už jsou to léta. Minulost špatná nebyla.“
***
Posvátná místa planety Země jsou rozličná, podle mé zkušenosti je však něco pojí: na počest přítomnosti božstva v nich vyznavači zbudovali monumenty, které si zpravidla vyžádaly úsilí pokolení stavitelů a náklady v řádu příslušných HDP; rozhodně je nelze přehlédnout. Pohled na středobod samburské religiozity mě proto zaskočil – je to prohlubeň v zemi. Mělká, že by ji vyplnilo pět koleček štěrku.
Stojím s Kadešem a s dalším místním přítelem – ten se jmenuje Přináší domů bohatství – na vršku hory Nyiro a koukám na tu jamku. Právě nad ní elita národa jednou za mnoho let obětuje l’mongo, bílého býka. Tady čtyři Rozněcovači ohně na laibonovu radu chlapcům sdělí, jaké jméno si ponesou do věku bojovníků. Tady pro ně požádají o požehnání Ngai.
Jazyk maa označuje slovem ngai boha. Ale i déšť. Déšť je současně božím darem i jeho podstatou. Bůh je deštěm i „z deště“. A stejně tak je horou a hora je jeho součástí. Pro Sambury jsou bůh, déšť, hora, země a obloha neoddělitelní. „Muž v kraji měst, v tom kraji, do něhož vede asfaltová silnice končící v Rumuruti, je podle nás mužem vzdáleným bohu,“ – řekl mi Přináší domů bohatství anglicky (naučil se ten jazyk u nedaleko žijícího misionáře), a když mi to povídal, byl v jeho hlase patrný zdvořile potlačovaný smutek nad mým nešťastným osudem. Nad osudem toho, řekl bych, kdo ve městě ztratí rozumnou perspektivu, zavalen papírovými notýsky. Snad to tak nemyslel, přesto jsem se vůči jeho patronizujícímu tónu ohradil: „I já věřím, příteli, že bůh, déšť, hora, země a obloha jsou neoddělitelní – a to žiju ve městě.“
„Good for you,“ opáčil Přináší domů bohatství.
Jenže se mi přitom díval přes rameno, a tak jsem poznal, že mi to nevěří.
***
A možná že mi to věřil. Když jsem sledoval jeho pohled a ohlédl se, uviděl jsem, co ho upoutalo. Scénu, která mi připomněla rokokové obrazy malíře Fragonarda. Samburovi však zjevně připomínala ráj. Muži zdejšího národa mají rádi leccos, fanaticky však milují jediné: početná stáda. A nám se v té chvíli nabídl pohled na louku obklopenou sytou zelení stromů a plnou šťastných koz v popředí, krav uprostřed a velbloudů v pozadí; ani sám Fragonard – aby ho kritici neoznačili za kýčaře – by se něco takového neodvážil umístit na plátno v takové hojnosti a bukolické blaženosti.
Pozorovali jsme zvířata obvykle odkázaná na buš či polopoušť a její skrovné, vyschlé, nepochybně málo chutné rostliny. Teprve tady, na hoře, která je bohem, se prvně v životě dostala ke skutečné trávě.
Nedivil jsem se, že kamarádi se od toho pohledu nemohou odtrhnout. Konečně jsme vykročili. Po chvíli se však Přináší domů bohatství otočil, rozpřáhl ruce a na zvířata zavolal: „Šomo na Ngai !“
„Buďte s bohem,“ přeložil mi to. V té chvíli, viděl jsem jasně, byli.
***
„Jen hvězdy mluví pravdu. Být pravdě nablízku je velká čest,“ říká laibon toho večera. „Tento dar má mezi námi Sambury jediná rodina. Z otce přechází na nejstaršího syna. A tak i já jsem byl obdarován po svém otci, jako on po svém.“
„Smím-li se dnes tázat, ctihodný laibone,“ začínám, „váš otec vás určitě pro mluvení s hvězdami připravoval. Bylo to dlouhé učení?“
„Ne. Vždyť ti říkám – je to dar. Dar buď dostaneš, nebo nedostaneš. Kdyby se to dalo naučit, i jiní by se naučili. Ale nedá. Žádné učení.“ „Ani vy tedy svého nejstaršího syna neučíte?“
„Ne. Jeho čas začne, až ten můj skončí.“
„A kdyby laibon neměl syny, ale pouze dcery? Mohou ženy obdržet dar rozumět hvězdám?“
Laibon si mou otázku nechává opakovat. Pak se rozesměje a jeho smích přejde v chrčení a není k utišení. Takový nesmysl dlouho neslyšel; je mi jasné, že to bude v radě starších dávat k dobru.
„Doslýchám se,“ načínám jiné téma, „že během dneška vás navštívilo, Ctihodný, mnoho lidí. Jsem si jistý, že vám přišli vzdát úctu. Domnívám se ale také, že vaší přítomnosti na této straně hory využili i k tomu, aby vás požádali o radu.“
„Stále žádají o radu. Je mnoho důležitých věcí. Věci důležité pro celý národ řeknu starším. Ti pak pošlou slovo dál. Někdy je vzkaz hvězd tak významný… můj otec dokonce, v roce své smrti… a to mu bylo nejméně devadesát let… změnil čas pro obřad obřízky. Ten se vždycky konal v srpnu…“
Laibon se odmlčel. Očividně věnoval vzpomínku velkému muži, který měl tu inspiraci a tu moc změnit nejstarší z obyčejů. Pak dodal: „… a rozhodl o tom, že konat se bude v červenci.“
„I-jééé,“ potvrdil velikost události jeho průvodce.
„Věci důležité pro jednoho člověka,“ pokračoval hvězdopravec, „řeknu jen jemu. Jak to bude se stádem. Je-li vhodné, aby se jeho syn oženil s vyhlédnutou dívkou...“
„Patřím k těm, ctihodný laibone, kdo si myslí, že slova jsou důležitá. Dost možná nejdůležitější…“ „I-jééé !“ „… a tak bych vás rád požádal, abyste mi řekl o slovech, která se stávají jménem nového pokolení bojovníků.“
„Hvězdy je řeknou. Aby bojovníci měli sílu pro to, co je čeká. Teď jsou bojovníky Ti, kdo přežijí – a to je důležité, protože jsem viděl, že doba se stane neklidnou. Pokolení před nimi mělo klidnější budoucnost. Otec je nazval L’Moóli, Ti, kteří své slovo nevezmou zpět. Před nimi byli L’Kuroro, Ti, kteří mají moudrost a sílu trpělivě vyjednávat. Vyjednávali dobře. Díky tomu tehdy nebylo třeba bojovat.“ „A vaše vlastní věková skupina?“ „To jsou dnes nejstarší lidé naživu. Naše jméno bylo L’Kimaniki, Ti, kteří dlouho vydrží. Náš čas měl být časem velkých protivenství. A byl. A my jsme byli dobře chráněni slovem, které hvězdy poradily otci mého otce.“
Přitáhl si houni ke krku. Pochopil jsem to jako signál, že pro dnešek jsem se ptal až dost.
***
Jedním z produktů civilizace je i světelný smog. Tady hvězdám zatím konkurují nanejvýš ohníčky v nomádských přístřešcích, a tak tu svítí stejně jasně jako před tisíci lety.
Ležím pod chladivou přikrývkou Mléčné dráhy a místní čas koloběhu narušuji jeho natahováním do historické přímky. Počítám: Současní bojovníci byli zasvěceni v roce 2005, ti před nimi krátce před smrtí předchozího laibona, v červenci 1990. L’Kuroro v srpnu 1976, jejich předchůdci v roce 1960. Věková skupina současného laibona tedy podstoupila obřízku nejpozději v roce 1948, takže Lomitoi Lesepen se sotva narodil později než někdy v třiatřicátém…
Než se stal laibonem – navzdory tomu, co tvrdí –, doma se naučil to nejdůležitější: vládnout.
K jeho vládě nepatří majetek. Podle toho, co mi řekli přátelé mezi Sambury, obývá Lomitoi Lesepen stejně vratké obydlí jako kdokoli jiný. Celý život konzumuje to co ostatní: mléko, krev a jen velmi zřídka maso z rituálně zabité kozy. V jistém smyslu je na tom dokonce hůř – smí se o něho starat jediná žena. A přece je jeho moc nesmírná.
Ve společenství bez náčelníka, ale i bez policie, soudů, vězení a bez psaných zákonů vymáhá dodržování řádu svým slovem. Za provinění určuje pokuty, někomu pohrozí kletbou. Nad nejtěžšími provinilci kletbu vyřkne. Prokletý zemře. „Vždycky,“ potvrdil mi můj průvodce Pierre Burton, rodilý Keňan; před třiceti lety stihla kletba přítele jeho rodiny, mimořádně statného bělocha a nadto sportovce. Okamžitě začal hubnout. V nemocnici ho podrobili mnoha testům, všechny byly negativní. „Jste zdravý jako ryba. Musíte to mít v hlavě,“ řekli mu lékaři. Nejspíš měl. O půl roku později vážil 48 kilo a nedokázal vstát z postele. Konečně Pierrův otec zařídil, aby z umírajícího přítele byla kletba sňata… Dnes ten muž opět váží přes metrák, sportuje a provází lovecké výpravy.
A laibonova moc sahá ještě dál – určuje osud generací. Jeho proroctví neselhávají. Nemohou selhat: naplňují sebe sama. Označí-li nastávající pokolení za trpělivé vyjednavače, nikoho ani nenapadne hotovit se k boji. Řekne-li, že bojovníky je třeba chránit jako „ty, kteří přežijí“, válka nevyhnutelně vypukne.
Proč chce válku přivolávat? Protože muži ve věku bojovníků nemohou věčně jen vyjednávat. Aspoň některá generace musí boje podstoupit – tak bude vše probíhat „pravdivě“, podle vesmírného řádu. A koloběh zůstane koloběhem – a laibon splní svůj posvátný úkol.
***
Třetího večera mi laibon pod hvězdami sděluje: „Tvému příteli Kadešovi se brzy narodí potomek. Ty a tvá žena budete tomu dítěti ochránci.“
„Dítě bude dlouho dospívat, Ctihodný. Možná mi není dáno, abych se dožil…“
„Grrr!“ směje se laibon. Zase jsem ho pobavil. „Ty?“ řekne konečně. „Mluvil jsem s hvězdami. Ty máš ještě mnoho, mnoho času. A pořád se sem budeš vracet. Nemůžeš jinak.“
Ptám se pak na mnohé věci, ale soustředím se až na poslední otázku: „Vím, že Ctihodný patří k nejstaršímu pokolení svého národa… Ohlédne-li se zpátky, mohl by jmenovat jediné – to, na co je ve svém životě nejvíc hrdý?“
S odpovědí neváhal ani vteřinu: „Na úctu k pravdě.“
Nežiji v zemi, kde by mi jakýkoli politický vůdce takovou odpověď nabídl. A tak jsem na vychrtlého starce zahaleného v levné pokrývce zíral mlčky; ticho se prodlužovalo.
Nakonec jsem sklonil hlavu. A s respektem, náležejícím těm skutečně ctihodným, mu řekl: „I-jééé!“
O autorovi| Michal Horáček, autor v Pátku publikoval reportáže ze svých cest po Číně a Africe, nyní se chystá do Jižní Ameriky
