Pokud Maďarsko vstoupí do Evropské unie -a jeho někteří sousedi zůstanou mimo - bude vláda v Budapešti hledat způsoby, jak se „postarat“ i o své etnické soukmenovce v zahraničí. A jelikož například imigrační politika bude muset být sladěna s Bruselem, přijdou na řadu jiné možnosti - například dvojí občanství. Tolik článek z amerického časopisu Foreign Policy s názvem Virtual Nationalism (Virtuální nacionalismus) z července 2001.
Rok s rokem se sešel a problém dvojího občanství je pálivý jako čabajka - byť největší paseku dělá ve vztahu k jiné členské zemi EU, Slovensku. Nejsou to ovšem jen Maďaři se Slováky a není to jen „nová“ část unie, co pálí.
Sbližování Evropy vypustilo démony extremismu a nacionalismu i v jiných částech starého kontinentu, ačkoliv naštěstí ne vždy v tak vykřičené formě. Katalánci se začali čím dál víc vymezovat vůči Španělsku, Skotové se domohli vlastního regionálního parlamentu a Irové si po letech vzpomněli, že chtějí na půdě EU mluvit irsky.
Ano, jistě, každá z těchto emancipačních snah má jiné historické a politické kořeny. Ale je tu jeden společný jmenovatel: bourání národního státu. A druhým dechem je potřeba zmínit právě evropské sbližování nebo, chcete-li, integraci. Národní stát je mrtev...
Nejdřív ale musím zklamat ty, kteří při vyslovení názvu Evropská unie dostávají kopřivku. EU (ani její předchůdci) opravdu podporu nacionalismu ve své agendě nemá. To ale neznamená, že za jeho růst ve své staré i nové části nemůže.
Horliví stoupenci evropské integrace začali bourat vestfálský model národního státu, který se začal (nejen) v Evropě prosazovat od půlky 17. století, zvláště pak samozřejmě po revoluci americké a francouzské. To by samo o sobě nemuselo být až takovým problémem, pokud by však ve vzniklém vakuu vznikla solidní náhražka. Nic takového se ovšem nestalo.
V roce 1986 vznikla dohoda na vytvoření společného (tehdy ještě západo)evropského trhu, o šest let později se v maastrichtské smlouvě objevil termín „evropské občanství“. Zároveň se díky schengenskému systému začaly bourat hranice a budovat jeden evropský prostor. Toto všechno jsou sice přínosné, ale umělé kroky, které v řádu pár let nenahradí pocit národní identity - ba někdy to mělo dokonce efekt opačný. Těžko si představit maďarského a slovenského nacionalistu, jak se v Komárnu obejmou se slovy: „Vždyť jsme oba Evropané...“
Schengenská smlouva vedla k bourání hranic a zcela nepochybně usnadnila cestování - a to nejen po zemi: jaká je to pro českého turistu úleva projít na letišti privilegovaným pruhem. Zvláště ve státech s „problematickým“ pohraničím ale Schengen zároveň přinesl jakýsi iracionální pocit nejistoty. Jak se ve vesnici s obyvateli maďarské národnosti a nápisy v maďarštině pozná, že je člověk ještě na Slovensku? Mimochodem právě toto je označováno i za jednu z příčin nedávno přijatého slovenského jazykového zákona.
Schengenská dohoda je ale ve srovnání s jinými kroky EU, jejichž vedlejším účinkem je růst nacionalismu, spíše tím podružným. Finanční pomoc směřovaná z Bruselu přímo do regionů - a tedy obcházející vlády - není ničím jiným než bouráním idey národního státu. Tedy myšlenky možná v řadě případů problematické a přinášející mnohá utrpení, ale prozatím jediné prokazatelně fungující. Regiony se často kryjí s oblastmi obývanými menšinami a růst jejich důležitosti pak jde ruku v ruce i s posilováním národnostních či v horším případě nacionalistických ambicí.
Dalším kamenem úrazu je Evropský parlament, který se pro leckteré extremisty včetně nacionalistů stal vítanou platformou. Zatím se sice neujala idea celoevropských stran a stejně tak jsou volby (a počty poslanců) vázané k jednotlivým zemím, vzniká tu ovšem jiný problém. Hezky znějící evropské zaklínadlo jednota v rozmanitosti se tu totiž dohání do krajností. Extrémisté, kteří díky většinovým prvkům ve volebních systémech členských zemí doma zůstávají za branami parlamentu, si zde užívají své patnáctiminutovky slávy.
Stačí jen letmý pohled na evropské „úspěchy“ a domácí neúspěchy vybraných stran - ať už jde o Le Penovu Národní frontu (v EP tři křesla, ve francouzském parlamentu žádné) či britskou UKIP (doma taktéž žádné, v EP dokonce 13). A kdo že to „prorazil“ v maďarské části minulých eurovoleb? Že by nacionalisté z Jobbiku...?
... ať žije národní stát?
Ernest (Arnošt) Gellner spojoval růst nacionalismu s příchodem průmyslové revoluce. Lidé vykořenění modernizací hledali nějaký nový záchytný bod. Stejně tak je možné za jednu z příčin současné obliby nacionalismu považovat právě evropskou integraci, tedy zvláště její zbrklé projevy ignorující pocity národní identity - byť samozřejmě ne za příčinu jedinou a hlavní.
Další rozšiřování EU může paradoxně tento trend zvrátit. Zvláště obyvatelé západní části kontinentu asi nebudou nadšeni, že termín „Evropan“ dostává i rumunský a albánský rozměr. Možná dojde na návrat k umírněné národní identitě a s ním i k potlačení projevů nacionalismu. V tom lepším případě.
***
Horliví stoupenci evropské integrace začali bourat model národního státu. Solidní náhražka ale nevznikla.
O autorovi| PETR PEŠEK redaktor LN
