Zatímco komunisti s fízlem Filipem v čele slzí nad výročím Velkého bolševického puče, já si připomínám úplně jiné jubileum. Málokterý časopis ovlivnil populární hudbu tak, jako americký čtrnáctideník Rolling Stone, jehož první číslo vyšlo 9. listopadu před čtyřiceti lety na první straně se snímkem Johna Lennona v helmě, když si zahrál vojína Gripweeda v Lesterově filmu Jak jsem vyhrál válku. Z počátečních 40 000 výtisků se sice prodalo jen 6000, ale brzy počal list zásadně určovat masový vkus.
Magazín založil v San Francisku padesátiletý hudební kritik Ralph J. Gleason a jednadvacetiletý nadšenec Jann Wenner díky vkladu 7500 dolarů, který mu do rozjezdu půjčila nastávající první manželka Jane. Kmenovými autory se záhy stali spisovatelé Hunter. S. Thompson (který zde poprvé publikoval úryvky ze své knihy Strach a hnus v Las Vegas) a Tom Wolfe, fotografka Annie Leibowitzová či pozdější filmový režisér a scenárista Cameron Crowe.
Třebaže byl Rolling Stone zpočátku spojován především se subkulturou hippies, od tehdejších undergroundových plátků typu Crawdaddy! se lišil umírněnějším stylem článků a zdrženlivějším politickým radikalismem. Postupně se začal věnovat též investigativní žurnalistice a mezi jeho nejpronikavější úspěchy patřila série materiálů o únosu Patty Hearstové. Nyní zastává středolevé názory a jede po prezidentu Bushovi.
V roce 1977 redakce přesídlila do New Yorku. Ne vždy pak zachytila nástup heavy metalu, punku, rapu a hip hopu, což vedlo k dočasnému poklesu prodaných kusů, navíc jí mezitím vyrostla konkurence zejména v měsíčníku Spin. Zaměření na mladší čtenáře včetně otiskování profilů filmových a televizních hvězd (a lolitky Britney Spearsové na obalu v plavečkách) ruku v ruce s neselhávající profesionalitou a probuzeným čichem na nové trendy však loni zajistilo nejvyšší náklad v historii, 1,4 milionu výtisků. Časem se objevilo čtrnáct mezinárodních mutací (včetně australské a čínské, žel česká měla krátký život). Loni v květnu vyšlo jubilejní tisící číslo a stále platí, že kdo se neobjevil na obálce Rolling Stonu, jako by neexistoval.
Přiznávám, že jsem se s touto rockovou biblí osobně setkal až v polovině 80. let. Bývalý Havlův tajemník Vláďa Hanzel občas dostával nějaká čísla od kamaráda zvenku, půjčoval mi je a já si na psacím stroji po nocích pořizoval výpisky. Razantní recenze kritiků, jako byl Lester Bangs, David Fricke, Greil Marcus, Jon Pareles, Kurt Loder, Anthony DeCurtis nebo Peter Travers, mě nemohly neovlivnit. Dnes je Rolling Stone naštěstí dávno k dostání i u nás.
Netušil jsem, že k oslavě čtyřiceti let jeho existence sám drobně přispěju. V listopadu 2003 totiž vyšlo zvláštní vydání 500 nejlepších alb všech dob dle RS, jež se stalo podkladem knihy, která se dostala na americké pulty dva roky poté. Byl jsem neobyčejně poctěn, když mi nakladatelství BB/art nabídlo, abych ji přeložil. Zjeví se už příští týden coby ideální vánoční dárek pro pamětníky vinylových časů, kteří se mnou volají We Like Rolling Stone!
Loni v květnu vyšlo jubilejní tisící číslo a stále platí, že kdo se neobjevil na obálce Rolling Stonu, jako by neexistoval
