Přesně před dvaačtyřiceti lety obsadila Československou republiku vojska Varšavské smlouvy. Skončila tak slibná, ale krátká éra, kdy se Československo probouzelo z nejtěsnějšího sevření tvrdé komunistické totality. Dostalo se záhy do nového sevření a jeho přítomnost denně připomínaly cizí vojenské posádky.
Měnila se na mnoha místech tvář země. Některá území se z přítomnosti sovětských vojsk dosud nevzpamatovala. Nepodařilo se odstranit desítky tun betonu z bývalých vojenských prostorů. Ještě citelnější zásah se ale odehrál ve společnosti. Znovu se ocitla pod příkrovem strachu a nesvobody. Více než dvě desetiletí pracujeme na tom, abychom staré zátěže odstranili z bývalého vojenského, ale i našeho myšlenkového území. A zatím není hotovo.
Pamatuji si z vyprávění, jak režim programově šířil strach. Při pohovorech před kádrovou komisí byla snad přímo povinná otázka, jak se stavíte k bratrské pomoci. Správná odpověď byla samozřejmě obecně známá. Režim chtěl, aby každý, kdo chce v kariéře výš, deklaroval vyslovením té správné odpovědi poslušnost bez ohledu na to, co si sám myslí. Odměnou pak mohl být pro zpovídaného postup o příčku výš.
Byl to ponižující rituál a jako takový plnil přesně zamýšlenou funkci – ohýbat společnosti hřbet, fixovat lež jako něco sdíleného a nezbytného. Právě takové zacházení zanechalo hluboké stopy. Společnost po listopadu 1989 prožila opojný pocit svobody. Zahladit ale staré stopy nesvobody se ukázalo jako běh na delší trať.
Dozvuky ohnutých hřbetů Ohýbání hřbetů vytvářelo obavy ze všech nahlas vyslovených neoficiálních, či dokonce odvážných názorů. Bezpečný odstup bylo nutné zachovat i ke všemu trochu odlišnému a neprověřenému. Většina lidí se v této atmosféře naučila hlídat, aby držela jazyk správně za zuby, a rozlišovat, co kde smí a nesmí říct. Nesvoboda byla totiž vždy nepřítelem originality, a dokonce i jakékoli výraznější individuality. O všech podezřelých věcech a myšlenkách učily tyto poměry jen šeptat. A tohle šeptání se dostalo pod kůži víc, než aby bylo možné je snadno vypudit.
Proto se už dvacet let učíme odvážněji vyslovovat názory a také je přijímat. Pořád dáváme trochu najevo skryté obavy ze všeho neuhlazeného a jinakého a pořád se trochu hlídáme. Když se v novinách nebo na veřejnosti objeví jasný vyhrocený názor, směřuje často první reakce k jeho rychlému zadupání. Věřím, že bez těch stop a jizev, které nám způsobily i tanky před 42 lety, bychom takové názory a taková vystoupení dokázali vnímat méně upjatě a hned se nepouštěli zle do těch, kteří je vysloví. Ke skutečné svobodě patří totiž také otevřený obzor – otevřené oči a sluch i k nečekaným a novým projevům. Stejně tak k ní patří i odvaha vyslovovat vlastní odvážné, a třeba i nepopulární názory.
V příštím roce si připomeneme 20. výročí od okamžiku, kdy české území definitivně opustila sovětská armáda. Bylo by symbolické, kdybychom spolu s oslavami mohli zamávat také dozvukům ohnutých hřbetů a starým jizvám, které ta doba způsobila.
O autorovi| PETR NEČAS, předseda vlády ČR
