Podivné úkazy z míst nad oblaky dokládaly desetiletí jen anekdotická pozorování letců a kosmo- či astronautů. Jejich vědecké zkoumání ve větším měřítku začalo až po roce 2000.
Brzy se „fauna“ nadoblačných výbojů rozrostla. K rozeklaným velkým bleskům tak přibyly například růžoví „skřítci“ (slovy jednoho fyzika připomínající nejvíce ze všeho kořeny mrkve) a další nečekané odrůdy elektrických výbojů. Fantastická podoba výbojů je způsobena nižší hustotou atmosféry v místě jejich výskytu (až 100 kilometrů nad povrchem), ve které nemohou nabýt podoby běžných blesků. Opticky se tak projevují jen krátkými světelnými záblesky zbarvenými různými barvami (podle druhů iontů v daném místě). Výboje také vyzařují rádiové vlny a ruší přenosový signál.
Donedávna se ovšem nepodařilo změřit sílu výbojů. Prvenství si v tomto směru připsal Steven Cummer z Dukeovy univerzity v americkém Durhamu. Ten spolu s kolegy dokázal na kameru zaznamenat výboj nad tropickou bouří Cristobal, která řádila v loňském červenci nad Floridou. Zároveň se vědcům podařilo zaznamenat i drobné změny magnetického pole, jež výboj způsobil.
Výboj podle těchto měření začal ve výšce 14 kilometrů a dosáhl výšky téměř 90 kilometrů. Přenesl náboj přibližně 144 coulombů (coulomb je elektrický náboj přenesený proudem 1 ampéru za 1 sekundu). To je náboj řádově srovnatelný s nábojem „přízemního“ blesku.
Protože nadoblačné výboje přenáší tak velký náboj, měly by výrazně ovlivňovat celkovou bilanci náboje v bouřkovém mračnu. V tomto případě ovšem vědci nezaznamenali pokles množství blesků bezprostředně před ani po nadoblačném výboji. Snad proto, že bouře Cristobal byla velmi intenzivní, než aby jeden výboj měl větší vliv.
