PRAHA I kdesi v nadmořské výšce nad osm tisíc metrů, v sevření skal, sněhu a ledu, prý hledá především poezii hor. Zdeněk Hrubý (52), uznávaný ekonom a zároveň excelentní horolezec, se na svět díval již ze sedmi osmitisícových vrcholů, čímž se v historických statistikách, které ho ale prý příliš nezajímají, zařadil hned za Josefa Rakoncaje a Radka Jaroše, kteří zlezli osm ze čtrnácti osmitisícových velikánů. Leze bez podpory výškových nosičů a bez použití umělého kyslíku.
* LN Co dělá horolezec na sklonku léta, tedy v čase, kdy se do Himálaje zpravidla necestuje?
Jakožto neprofesionální horolezec mám nyní situaci poměrně jednoduchou. Plním si své pracovní povinnosti a snažím se prázdninově věnovat svým dětem.
* LN Čímpak se živíte, když ne horolezectvím?
Jsem ekonom a učím na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK. Působím také v dozorčí radě ČEZ a ve správní radě Evropské investiční banky.
* LN Poměrně slušný výčet povinností. Jak ale řešíte kupříkladu ztrátu kontaktů a reality, když odletíte s cepínem a mačkami na druhý konec světa?
Pečlivou organizací času. V plném nasazení musíte zůstat do posledního dne před cestou a po návratu se zase musíte ihned zorientovat. Když jsme na jaře přiletěli s Radkem Jarošem z expedice Dhaulagiri a Makalu, přistáli jsme v Ruzyni v 11 hodin a už o dvě hodiny později jsem byl v práci.
* LN Jak složité je přesměrovat mozek ze světa hor do zcela odlišné ekonomické sféry?
Velkou výhodu vidím především v tom, že se obě sféry výtečně doplňují. Když vypadnete do hor a začnete lézt, musíte se intenzivně koncentrovat, protože jinak by hrozil průšvih. A ten je v horolezectví obvykle fatální. V jiném světě vysokých hor dokonale vyčistíte mozek a zrelaxujete. Navíc jsem přesvědčen o velkých synergiích: Poznání hodnot, ctění zásad, překonávání překážek, rozpoznání věcí podstatných a nepodstatných, správná analýza a rozhodování v kritických situacích a časové nouzi, reakce na neočekávané a měnící se...
* LN Dříve byly vaše expedice početnější. V posledních letech ale lezete většinou jen s Jarošem. Neskončíte jednou u sólovýstupů jako kdysi třeba Messner?
Směřuji k malým týmům. Za prvé jsou mi mentálně bližší a za druhé se domnívám, že přesvědčení velký tým rovná se silný tým je určitý optický omyl.
* LN Jak to myslíte?
Když z velké expedice někdo odpadne, vypadá to, že se nic neděje, ostatních je stále dost pro zdolání vrcholu. Skutečnost je však taková, že o úspěchu týmu rozhodují právě ti tahouni a můžete sestavit malou expedici jen z nich. Když jste v malém týmu jen dva a jeden odpadne, náhrada není a končí se. Takže potřebujete lidi fyzicky i psychicky tak disponované, aby tuhle zátěž utáhli. Poznal jsem, že i když jsme pouze ve dvou, šance na dosažení vrcholu se významně nesnižuje, i když náročnost se zvyšuje po všech stránkách, včetně rizika. Co se týče sóla, nevylučuji do budoucna nic, zažil jsem třeba sólo lezení na Everestu ve výšce 8700m. Ale zrovna tohle můj šálek čaje není.
* LN Jaké jsou podle vás výhody a nevýhody vašich oblíbených miniexpedic?
Mezi nevýhody určitě patří ponorková nemoc. Když v početnější expedici ve vypjatých situacích, kdy hraje roli námaha, vyčerpání, stres, špatné podmínky či výška, spolu dva lidé přestanou mluvit, nic zásadního se neděje, protože se dá povídat se spoustu dalších. Když jste ale dva nebo tři, nastává odlišná situace. Další nevýhodou je, že se práce při výstupu nedá rozdělit, jste pořád v plném zápřahu.
* LN Jak zvládáte s Radkem Jarošem ponorkové stavy?
Musím optimisticky říct, že nevím o tom, že bychom někdy „ponorku“ měli. Tohle nám funguje skutečně dobře.
* LN Nevadí vám, že mediálně zůstáváte poněkud ve stínu svého parťáka?
Mně to nevadí vůbec. Každý špičkový profesionál závislý na veřejné prezentaci svých výsledků a na pozornosti médií se musí snažit, aby byl vidět. A u Radka, coby profesionálního horolezce, to tak je. Být profesionálním horolezcem, což já naštěstí nejsem, je docela tvrdé řemeslo.
* LN Horolezectví je na rozdíl od většiny jiných sportů obtížně měřitelné a občas vzniká i podezření, jestli horolezci skutečně na vrcholu stanuli...
Jistě, v horolezectví je významná právě i složka osobní výpovědi. Buďme upřímní, v současném čase digitalizace, když někdo bude chtít, tak si vrcholovou fotku vyrobí. Případně barvitě vylíčí trošku jiný příběh než to, co se událo tam nahoře. Několik případů se objevilo i v českých luzích a hájích. Když si ale někdo vymyslí, že stanul na vrcholu nějaké hory, kladu si otázku proč? Já docela sobecky klidně přiznám, že tenhle sport dělám především pro sebe. A jaký by mělo smysl říkat, že jsem něco vylezl, když bych to nevylezl. Vždyť ostatním lidem je totálně fuk, jestli jsem nahoře byl anebo jestli jsem tam šel po rukách, pozpátku nebo nahý...
* LN Při vaší poslední expedici jste letos na Dhaulagiri vylezli s Jarošem oba, na Makalu už ale jen on. Myslíte si, že vám potřebné síly sebraly vaše záchranné práce právě na Dhaulagiri, při nichž jste zachránili několika zahraničním lezcům životy?
Už samotný projekt dvou osmitisícovek najednou, ve dvou, bez umělého kyslíku, bez podpory výškových nosičů, s výstupem na tu druhou alpským stylem, byl extrémně náročný. Faktem je, že na Dhaulagiri jsme zažili pekelnou noc, o níž jsme si mysleli, že už ji nepřežijeme... Dělali jsme také dvě záchranky, ve kterých jsme si museli poradit sami, jinak by ti horolezci zahynuli. Ty záchranné akce nám v polském i španělském případě určitě síly vzaly. Ale tak to hory zkrátka přinesly. Byli jsme u jejich malérů a šli jsme do toho, protože tak to má mít horolezec v sobě, tak jsme se to učili z klasických knížek, našich horolezeckých biblí. Na Makalu jsme se dostali kvůli složitému vyřizování a přístupu do časové nouze a bez zastávky, se vším materiálem na zádech jsme proto zvládli během pár dnů mnoho tisíc výškových metrů a nahoru jsme šli už na rezervu. Když jsme se vydali na vrcholový útok, cítil jsem, že jsem pomalejší než jindy, a raději jsem proto zůstal v nejvyšším táboře a čekal tam na Radka. Nahoru nakonec vylezl a pro naši expedici to znamenalo naprostou parádu.
* LN Sníte o zdolání všech čtrnácti osmitisícovek?
Nevidím v tom žádný půvab. Byla to velmi silná myšlenka v dobách Messnera a Kukuczky, prvních lidí, kteří se o tuhle úžasnou sbírku snažili. Pro mě jsou důležitější hory a lezení než statistiky. Samozřejmě jsem rád, když se mi podaří nějaký výstup, který má kvalitu, ale na prvním místě pro mě není výkon, ale hory samé, jejich poezie. To je má nejsilnější potřeba.
* LN O Mount Everest jste se již dvakrát marně pokoušel. Zkusíte ho do třetice?
S Everestem to mám vnitřně vyřešené. Byl jsem tam v 8700 metrech, ale nechtěl jsem tak vysoko bivakovat, takže jsem se vrátil. Byl jsem vedoucím úspěšné malé expedice, krásné party kamarádů, podařil se nám výstup na vrchol bez použití umělého kyslíku. A je ještě tolik hor, kde jsem nebyl a rád bych tam lezl.
***
Osmitisícovky
Zdeňka Hrubého
1994
Cho Oyu (8291 m)
1997
Gašerbrum I ( 8068)
a Gašerbrum II (8035)
1999
Lhotce (8516)
2004
Sisha Pangma (8046)
2007
Broad Peak (8048)
2008
Dhaulagiri (8167)
Na Dhaulagiri jsme dělali také dvě záchranky, ve kterých jsme si museli poradit sami. Jinak by polští a španělští horolezci zahynuli.
