Jak by měla vypadat ideální škola, nevím. Mé představy o ní se mění s věkem. Kdysi jsem si myslela, že by výuka na základní škole neměla být sešněrována tolika vědomostními mantinely, ale dnes jsem dozrála k tomu, že je určitá definovaná úroveň nutná.
Když byli mí synové malí, deptalo mě množství úkolů, které měli udělat doma. Každé dítě není schopné pracovat samostatně, a pokud máte takových dětí víc, je to učiněné martyrium. Tady se můj názor nezměnil: po škole by měly mít děti od učení volno – přinejmenším na prvním stupni. Domácí úkoly a jejich vymáhání mají na svědomí fakt, že se děti do školy už od druhé třídy netěší. Pokud škola nezvládne svůj cíl při vyučování, měla by ho přijatelně změnit.
Byla jsem překvapená, že se po roce 89 téměř nezměnily některé školní praktiky. Strašně mi vadilo, že musím (na základce) svým dětem každý úkol podepsat. A když měly úkol nepodepsaný, jako by nebyl. Je to nefér jak vůči dětem, tak rodičům. Taky si myslím, že by škola měla udělat vše pro to, aby žáci mohli o přestávkách ven – na zahradu, na školní dvůr. Ale děti jsou dnes od sezení u počítačů tak levé, že se dokážou zranit při úplně banálních situacích; je to zodpovědnost navíc.
Učitele na druhém stupni základních škol (obzvlášť ty, co učí v deváté třídě) a na učilištích lituju. Jejich pozice se naopak změnila až moc. Dnes jsou práva dítěte nedotknutelná, přičemž výraz dítě zahrnuje i totálně rozjetého -náctiletého. Takový problémový mladistvý zná většinou přesně svá práva, ale absolutně ho nezajímají nějaké povinnosti. Ty navíc nejsou (na rozdíl od práv) vlastně nijak přesně vymezeny. Vymáhání základní lidské slušnosti (o školním řádu nemluvě) je v případě takových žáků (obzvlášť těch, kteří absolvují povinnou školní docházku) pro smích. Nebo spíš k pláči. Tato bezmoc podle mě strašně degraduje učitelské povolání, stejně jako směšné finanční ohodnocení. Obdivuji všechny učitele, kteří to nevzdali!
Až si naše společnost uvědomí, že učitelé jsou základem úrovně života tohoto národa, bude to skvělé. Ale stane se to někdy? Úspěch a životní úroveň se měří úplně jiným metrem. Vzdělanost se do toho zatím nepočítá.
Díky mnoha náhodám a okolnostem jsem se stala spisovatelkou. Člověk se musí narodit s talentem – jinak to prostě nejde. Když k tomu dostane do vínku i schopnost sedět hodiny nad papírem či obrazovkou počítače, může se stát, že něco vysedí. Co a s jakou trvanlivostí – to je vždycky otázka. Dílo prověří až čas. Někdy to trvá i několik generací...
Myslím, že spisovatelství je obor, který se nedá naučit, i když se učí. Ani skvělá práce s jazykem a všemožná poučenost ještě z nikoho spisovatele neudělala. Ale některé příbuzné obory se bez odborné průpravy neobejdou. Třeba žurnalistika. Nebo práce scenáristy. Tam je důležité naučit se řemeslo, znalost možných postupů. Když se k takové studijní průpravě přidá talent, může vzniknout dílo. A taky nemusí. To jsou ty krásné paradoxy života a tvorby.
O autorovi| Tereza Boučková, spisovatelka
