Nedávno se mi znovu potvrdilo, jak nebezpečné jsou pro překladatele termíny-nálepky, kterým každý rozumí, ale nikdo neví, co označují. Narazila jsem totiž na evropskou identitu. Překladatel si na tyhle nálepky musí dávat dobrý pozor, sem tam je sice může někam vlepit, ale při jejich zvýšené koncentraci hrozí, že se slepí, nebo naopak rozlepí celý text, protože bude složený převážně ze slov, jež neodkazují k žádným věcem. Samé výrazy a žádné významy.
Nemám na mysli rozdíl mezi slovy abstraktními a konkrétními. Kolik vrásek nadělá překladateli převod názvu něčeho velice konkrétního, pro co v jazyce překladu neexistuje žádné jméno, protože není ona věc, k níž by mělo odkazovat. Třeba taková impepata. (Typický neapolský pokrm připravený ze slávek dušených v mořské vodě, ochucených spoustou pepře a feferonkami. Pozn. překl.) Naopak, je tolik pěkných abstraktních pojmů, které je radost překládat: láska, nenávist, soucit, víra... Za nimi si překladatel umí představit konkrétní obsah, a často tak do nich bezděčně vkládá i kousek sebe. Zkuste si ale najít intimní vztah ke slovům globalizace, flexibilita, prioritní komodita! Ta můžeme opravdu jen přelepit z textu do textu a modlit se, aby se neodlepila a nebyla vidět díra, kterou zakrývají.
Takže k té evropské identitě: na nedávné konferenci o Luigim Pirandellovi v Grazu se ukázalo, že tenhle pojem, v posledních letech stále populárnější, a svérázný umělec, který ve svém díle zdokumentoval rozklad identity individuální, spolu souvisejí. A že přes poměrně jednotnou podobu slova identita v mateřštinách jednotlivých účastníků konference se představa o tom, co to ta evropská identita vlastně je, značně liší. Lépe řečeno, že o tom nikdo žádnou jasnou představu nemá. A tak někdo sjednocoval, tedy hledal spojnice a paralely mezi dílem Luigiho Pirandella a tvorbou jiných evropských autorů. Jiný zase vymezoval: poukazoval na to, v čem je Pirandello originální. Jedni zdůrazňovali naditalský rozměr autorovy osobnosti i tvorby, druzí zas jeho hluboké sicilské kořeny. A z překladatelského pohledu zdánlivě neproblematický výraz se najednou začal problematizovat. A nebyl jediný.
Překladatelský problém představují i slova, která sice vypadají, že je není třeba překládat (v rámci indoevropských jazyků, kde znějí velmi podobně), která mají dokonce i nějaký význam, jenže jejich význam příliš silně ovlivňují konkrétní mimojazykové skutečnosti. Něco jako „když dva říkají totéž, ale každý tím myslí něco jiného“. Na konferenci se například hodně diskutovalo o Pirandellově fašismu a také o marxistické kritice, jejímž prostřednictvím se po válce tohoto autora zmocnili komunisté a dezinterpretovali ho. Bylo potěšující slyšet kritiku něčeho, co udělali komunisté, z úst italského intelektuála. Komunista je právě jedno z těch zrádných slov, co mají v různých jazycích shodnou podobu, ale odlišné konotace. Další je nacionalismus. Chorvatská italianistka ocenila můj československý dialog s kolegou z Bratislavy a pak vyprávěla, jak teď u nich doma jazykoví puristé a nacionalisté podrobují překlady (ale prý se to týká textů obecně) přísné analýze, odstraňují z nich všechny „serbismy“ a nahrazují je chorvatskými neologismy. Češtině snad zaplaťpánbu podobná sousedská čistka nehrozí, už jen horko těžko bych si představila rozlučku se slovakismy, které se v ní tak roztomile usalašily.
P. S.: V Grazu jsem totožnost evropské identity neodhalila, zatím jen vím, že je polyglotka a nebydlí v Bruselu.
***
Komunista je právě jedno z těch zrádných slov, co mají v různých jazycích shodnou podobu, ale odlišné konotace...
O autorovi| Alice Flemrová překladatelka
