Krobotova adaptace Idiota je výjimečná už tím, s jakou stručností dokáže vystihnout složité předivo románu. Zásadně zredukoval počet postav, vedle čtveřice hlavních aktérů (Myškin, Nastasja Filipovna, Aglaja, Rogožin) učinil vlastní výběr tak, aby vzorek charakterů byl co nejpestřejší. Vznikla tak zmenšená sestava, v níž každá figura má svou barvu, kterou vyplňuje výpověď o složitosti a neuchopitelnosti lidských vztahů.
Je překvapivé, jak se adaptace dobře obejde bez řady hrdinů, kteří se v románu jeví jako nezastupitelní. Krobot také zachovává dějovou linii románu, ale osekává ji až na dřeň, aniž by ji rozměnil nebo dovedl k povrchnosti. Krátí a vypouští leccos a to, co použije, zase spojuje do nečekaných souvislostí a kontrastů. Na jevišti se odehrává Dostojevského román, ale zároveň jako by tu vznikala úplně nová kvalita. Na pevných základech starého příběhu vyrůstá další vrstva, ryze současná, bryskní a nemilosrdně otevřená výpověď o lidské povaze a pozitivních i záporných citech, lhostejnosti i vášni.
Tato vnitřní, nenápadná aktuálnost textu souzní i s inscenačním řešením. Krobot se nesnaží tyto skryté znaky zvýraznit konkrétním posunem do současnosti, šlo mu spíš o to vytvořit prostředí s atmosférou, tajemstvím. Výtvarné řešení včetně kostýmů může evokovat dobu románu stejně jako dnešek či nedávnou minulost. Děj se odehrává v čekárně na nádraží, výmluvně uzavřeném a zároveň provizorním prostoru, který představuje definitivní štaci. Na kovových obloucích a sloupech čekárny visí tu a tam rampouchy, je tu lavice, kamínka, občas někdo přitáhne olezlou drátěnou postel. V rohu je prazvláštní přístroj - nádrž, z níž si postavy chodí čepovat panáky vodky, přičemž pokaždé předvádějí směšné rituály.
Překvapením je všudypřítomná ironie, Myškin slovní útoky odráží absurdními průpovídkami, jeho promluvy jsou spíš bezděčně humorné, zatímco ostatní cíleně špičkují, mluví s neskrývaným sarkasmem. I vypjaté situace se lomí do tragikomična, třeba známá scéna, kdy Rogožin napadne Myškina nožem, má nádech absolutní směšnosti, aniž by ztratila na síle. Režie ozvláštňuje jednotlivé scény někdy až bizarně vyznívajícími gagy, jako když nechá Myškina a ostatní pojídat vejce a dusit se jimi.
Struktura volně provázaných krátkých výstupů působí dynamicky, postavy se v nich stejně rychle vyvíjejí, každá se v podstatě musí vymezit vůči Myškinovi - Idiotovi. Pavel Šimčík jej hraje trochu jako bloumáka, trochu jako naivku, ale hlavně jako člověka, který je vtažen do vztahů a citů, kterým ne zcela rozumí a brání se jim. Projde celou anabázi a v jejím závěru se zdá nedotčen, jako by prožil sen, který jej možná vzrušil, ale zase ne příliš. Nastasja Filipovna Kláry Melíškové je jedna z nejtajemnějších. Je neproniknutelná, chladná i pasivní, její hra na špatnou je dráždivá pro ostatní, ale pro ni zjevně stravující. Výtečná je i Aglaja Lenky Krobotové s přidrzlou dikcí. Nedělá jí problém cokoliv pronést nahlas, je přímočará a neomalená zároveň, herečka prokazuje velkou míru bezprostřednosti - postava působí civilně a věcně. Rogožin Martina Myšičky je divous, pošuk, který se nedokáže kontrolovat. Do inscenace jsou šťastně zakomponované dvě postavy - Ivolgin (Ján Sedal) a Ippolit (Richard Fiala), dotvářejí mozaiku typů marností svého usilování. První vždy náhle vstoupí do děje trochu jako tichý blázen a vypráví neuvěřitelné historky o Myškinových rodičích, souchotinář Ippolit se zase bezvýsledně snaží zjednat si pozornost druhých.
Krobotova inscenace Idiota staví na ironii a nadhledu, vážné téma tím však nepřekryla, naopak otevřela jej z nečekané strany a dodala mu nový rozměr. Zcivilnila je a v emocích přesvědčivě přiblížila současnosti.
HODNOCENÍ LN 4
F. M. Dostojevskij/ Miroslav Krobot: Idiot Režie: Miroslav Krobot Scéna: Martin Chocholoušek Kostýmy: Vladimíra Fomínová Dramaturgie: K. F. Tománek Dejvické divadlo, premiéra 12. 1.
