Amazonští indiáni, díky bohu, příliš nepoznali bělošské dobývání Ameriky, skryti před jejich mušketami a halapartnami v tropických pralesích. Ty však už dávno nejsou tak neprostupné jako ještě nedávno. Technický pokrok dovoluje vstupovat i do těch nejzapadlejších končin Amazonie a ničit vše k obrazu svému, tedy civilizačnímu pokroku.
Prostor pro nekalé rejdy
Avšak elektrická energie, solární panely, mobilní telefony, a dokonce ani všemocná a vše původní likvidující televize není nic proti pronikání politických stran. Jsem přesvědčen, že je to největší zlo po Velké conquistě, které bělošský svět páchá na těchto nevinných dětech matky přírody. Byli vždy čistí, transparentní, neznali lži a krádeže, závist, zlobu, nenávist, prakticky žili podle desatera přikázání. Věčně se usmívali. Asi tak před dvaceti až dvaceti pěti lety politické strany v mnoha latinskoamerických zemích objevily nový, dosud netušený a opomíjený prostor pro své nekalé rejdy. Začaly pronikat, a to při vší úctě zejména levicové strany, do amazonských pralesů a svádět indiány do nejrůznějších asociací. Do světa vytrubovaly, o jaký pokrok se zasloužily a jak jsou nyní indiáni svobodnější, jaká nová práva získali. Halasně se chlubily, ze indiáni touto cestou získali volební právo, čímž se stali rovnoprávnými s ostatními obyvateli, jako by to bylo něco, bez čeho nemohly tyto děti džungle žít po tisíce let v pohodě, klidu a míru. Zapomněli jen dodat, že budou volit jejich levicové kandidáty a přispějí k nachýlení politického kyvadla v Latinské Americe doleva. A právě to v poslední době nastává.
Nenávist, lži, podplácení a spol.
K čemu to však indián potřebuje? Jen k vyšší závislosti na světě bílých, k rychlejší záhubě své kultury, protože naše politika nemá v indiánském světě žádné místo. Oni mají svoje vlastní tradiční politické instituce, kterými se vždy řídili. A právě tyto levicové strany vše jejich tradiční bortí a ničí, zatímco se zaštiťují pokrokem. Vnášejí mezi ně nové nesmyslné funkce a kompetence, vnášejí mezi ně naši řevnivost, nenávist, závist, konspiraci, zákulisní tahanice přinášející lži a krádeže, které jdou ruku v ruce s korupcí a podplácením. Například v jedné indiánské osadě jednoho kmene na horních tocích přítoku Orinoka působí dvě strany, které původně pevně strukturovanou komunitu rozdělily. Jedna část brojí proti druhé, dochází k podplácení různými nesmyslnými projekty nemajícími nic společného s jejich kulturou. Jsou to volební guláše, o jejichž tajemné psychologické úloze lámání vlastních názorů ani netuší, a tak za talíř šošovice zrazují sami sebe. Politickým stranám jde v zásadě na celém světě o jedno: o nové volební hlasy pro své cíle k získání moci takzvaně demokratickou, nenapadnutelnou cestou. Všude visí volební hesla, kterým indiáni nemohou samozřejmě rozumět, jako nechápou tisíce slibů a hodinových projevů, vždyť i my v tom často lítáme, sedneme leckomu na lep a naletíme na volební guláš. A tak netuší, kde je pravda a kde je lež. Také se už tak moc neusmívají jako dříve a víc konspirují jeden proti druhému. Bohužel i mezi nimi se vždy najde někdo, kdo vezme do rukou vlajku některé ze stran a mává s ní, aby získal body a postavení i proti hodnotám svého etnika.
Zaklínadlo demokracie
Ano, těmto bílým už nejde o indiánské zlato, smaragdy, diamanty, vzácné tropické dřevo, které jsou z převážné většiny již vyrabované, ani o uran, wolfram nebo železnou rudu, ale pouze o jejich hlas do správné volební urny. Přijedou s ní a jednoduše indiána domanipulují k té správné volbě, neboť to dítě přírody netuší, co tím svým jedním hlasem dává. Není to zrůdnost? Ale zdá se, že to nikoho moc nevzrušuje. Mají přece svobodu, mají volební právo, jsou rovnoprávní jako my, mají demokracii. To jsou slova jako k zaklínání. Jsou to všechno naše měřítka svobody a volnosti, a ne jejich. Nikdy se nás neprosili, abychom jim dávali nějaké volební právo. K čemu jim je? Aby jim cizí vládli z nějakých parlamentů a vlád? Jeden příklad za všechny a není důležité, jestli se to stalo v Ekvádoru, Peru, Bolívii, Brazílii nebo Venezuele či v Kolumbii. Indián slavnostně dostane naši formu občanského průkazu, čímž se stane oficiálně občanem té které země. Když chce cestovat do vedlejší amazonské země, kam vždy cestoval po tisíciletí zcela volně, neboť to byl jeho přirozený prostor, musí si zažádat o cestovní pas. Zažádat však jedině prostřednictvím internetu, což je pro něj nepřekonatelná překážka, protože chudák ani netuší, oč jde a jak se s tím zachází. Přichází úředník a za velký peníz mu něco podobného zajistí, ale kde má indián vzít velký peníz? Bohužel se opět ukazuje, že náš údajný pokrok není vhodný pro všechny na celém světě a dává indiánovi spíš vodítko na krk. Bůh, či spíš jeho duchové, s ním.
O autorovi| Mnislav Zelený-Atapana etnograf
