Revolver Revue vydala nedávno ve své knižní edici postupně tři svazky literárních a jeden výtvarných kritik. Jejich autoři jsou spjatí jak s tímto časopisem, jehož historie začala v undergroundu už roku 1985, tak s jeho samostatnou Kritickou Přílohou, která vycházela v letech 1995-2004. Knihy Michaela Špirita, Marka Vajchra, Martina Hyblera a Pavly Pečinkové nejsou sestaveny výhradně z článků pro tato periodika, ale především první dva autoři jsou s nimi neoddělitelně spjati - oba také působili či působí jako jejich redaktoři.
Kritická Příloha RR byla jedinečným pokusem o nezávislé kritické periodikum. Při listovávání jejími třiceti svazky se přímo nabízí otázka: Co se vlastně stalo, že se poměrně velký okruh přispěvatelů postupně rozpadl a zbyly nám po nich Spisy Andreje Stankoviče (viz článek v Orientaci LN 7. 3. 2009) a tyto čtyři knihy? Odpověď je přinejmenším poučná. Ukazuje, jak v Česku dopadá snaha o kriticky laděný časopis: opisuje kruh od prvotního nadšení, že konečně překonáme místní systém hochů, co spolu mluví, přes vražedné žabomyší války k opětovně nastavenému systému hochů, co spolu mluví (i když ony války nově určily hranice spřízněných part).
Permanentní dělání si nepřátel Autoři publikující v Revolver Revue a zvláště v Kritické Příloze vždy rozdělovali kulturní obec: jedni je měli za sektáře, druzí za důsledné bojovníky proti planému žvanění a pseudokritikám polovzdělaných novinářů. Obě tvrzení jsou paradoxně pravdivá. Revolverka ve své době přitáhla většinu kritické elity. Jenže postupem času ji zase ztrácela: dílem možná proto, že vyostřené polemiky se netýkaly jen lidí vně přispěvatelského okruhu, ale mířily i takříkajíc do vlastních řad; dílem proto, že autoři při svých výpadech velmi často odmítali byť jen minimální míru empatie ke kritizovanému dílu či člověku.
Ale popořadě: Kritická Příloha se pokusila překročit tendenci k partičkování, kdy se jednotliví aktéři kritizují či chválí na základě osobní známosti (nelze říci, že by v tom byla první, rozhodně však nejdůslednější), a hledala nějakou minimální společnou bázi, z níž mohou vycházet všichni přispěvatelé. Tu našla v postoji, který později pregnantně vyjádřil filmový kritik Andrej Stankovič, když v listopadu 1999 stanovil cíle přílohy LN s názvem Umění a kritika: „Údělem kritika (vedlejším produktem jeho bytostně nedemokratických praktik) je permanentní dělání si nepřátel, jimž již předem odpouští... Kritika není žádná demokracie. Demokracie je totiž tím nejzazším rozmělněním onoho zesvětštělého (původně evangelijního) ,ano, ano, ne, ne‘, jež představuje základ kritického myšlení. Existuje velký svod se tohoto údělu zbavit a zakotvit v neprůhledných vodách relativismu.“
A právě o to šlo: vyslovit se přesně a jasně, i kdybyste se měli dotknout svého názorového souputníka. Ale právě to se také v Revolverce a její příloze časem pokazilo: přesnost a jasnost se staly zbraněmi využívanými proti nepřátelům, kdy kritické úvaze samé předchází rozhodnutí o tom, zda dané dílo či autora ztrhám, anebo pochválím. Ukazují to i ony čtyři svazky textů, které máme nyní před sebou: řekněte si jméno a odhadněte kritický verdikt - bohužel až příliš často se trefíte. Takový postoj objevíte třeba u reflexí básníků, kterou lze stručně vyjádřit slovy: Ivan Jirous ano, Ivan Wernisch ne.
Příčinu, proč se z původně slibného projektu stal „arcidům snobismu a jánabráchovství, kryjící se paradoxně právě starostí o ,čistotu‘ literatury“ (cituji Martina C. Putnu), lze najít ve Špiritově a částečně i Vajchrově knize. Zatímco zpočátku se zdálo, že autoři Kritické Přílohy nebudou ze svých reflexí vynechávat vůbec nikoho, brzy se ukázaly meze takového postoje. Přivedete-li totiž na smetiště příliš mnoho kohoutů, začne mezi nimi boj na život a na smrt. V takovém případě máte dvě možnosti: nechat probíhat jejich půtky bez komentáře na stránkách časopisu, nebo se tak či onak přiklonit na jednu stranu. K čemu se přiklonili v Kritické Příloze, napovídá Špiritova poznámka k podobné situaci v časopise Souvislosti, kde už zmíněný Martin C. Putna - sám člen redakčního kruhu Souvislostí - ostře zkritizoval recenzi z pera Martina Pokorného a pokáral ostatní za její otištění. Špirit to komentuje: „Redakce nejenže Putnův text nestornovala nebo nepřiměla jeho autora k přepracování, ale když už ho otiskla, nedoprovodila jej ani poznámkou, že si za publikováním recenze stojí, anebo že se za její otištění po takovémto napomenutí omlouvá.“
Jenže v každém takovém sporu se redakce vždy pohybuje na hraně: pokud jednomu z aktérů dá za pravdu, nutně to znamená odchod toho druhého. Nechat do sebe v takové chvíli kopat je vlastně určitá hodnota: vytváříte tím svobodný prostor k diskusi, která je - přiznejme si to otevřeně - vždy plná osobních invektiv a podpásových argumentů. Když zavedete aspoň nějaká pravidla v prostředí, kde se za recenzi vydává anotace od nakladatele vyfutrovaná několika obdivnými výkřiky, je to činnost víc než záslužná. Jenže když vás ovládne myšlenka, že vaše pravidla jsou univerzální, takže je stále zpřesňujete a nutíte dodržovat i ostatní, prostor svobody tím ničíte. Kritická činnost je totiž spíše uměním než řemeslem, a spoutáte-li ji, vznikají texty sice formulačně přesné, ale intelektuálně sterilní. Kritickou Přílohu zkrátka ovládli instalatéři kontrolující, zda je potrubí správně vedené. Že je mnohem zajímavější ten chlap, který se každý den lopotí s vědrem, už přehlížejí.
Pohodlnějším autorům to vyhovuje, ale pokud kritické periodikum získalo pro svůj záměr řadu výrazných individualit, které pochopitelně chtějí samy sobě určovat vlastní pravidla, je na průšvih zaděláno. Nutně to skončí vysmíváním, které Špirit adresoval třeba Vladimíru Justovi: „Jsi-li náhodou laureát Ceny F. X. Šaldy, pečlivě si hlídej, kdy a jak se veřejně projevuješ. Pokud toho nejsi schopen, raději mlč. Jinak prestiž Ceny klesá.“ Za takovým poštíváním, na které lze odpovědět jen nadávkou, lze už najít jen vztek řemeslníka, že ostatní ignorují jeho pokyny. A stanoví-li se zároveň i další pravidla (třeba že noviny a televize jsou z principu fuj), vniká konflikt i s těmi, kteří to vnímají jinak. „Ve velikonoční Katovně zas rozdávala dobrou pohodu příjemně naložená Petruška Šustrová, která měla pohotovou odpověď na všechno kromě toho, proč se na příšerné kvalitě českých novin sama podílí,“ napsal Špirit o jedné z přispěvatelek prvních čísel Kritické Přílohy.
Kvůli této tendenci zřejmě vzniklo mínění, že se revolverkáři změnili v jakousi sektu. To však není úplně přesné. Spíše než sekta vznikla obdoba církevního řádu, jenž má své otce zakladatele (Andrej Stankovič, Jan Lopatka), kteří jsou s úctou a bez pochyb vykládáni, starší bratry (Martin Hybler) i mnichy pokračovatele (Michael Špirit). Tím nemá být řečeno, že by snad Lopatka se Stankovičem něco podobného měli v úmyslu založit, ale že si je skupina kritiků vědomě či nevědomě vybrala za svaté muže, jejichž odkaz je třeba s úctou střežit a kárat ty, kteří se od něj podle jejich mínění odkloní.
Tento postoj se krystalicky zračí ve zdánlivě nenápadném povzdechu Viktora Karlíka, člena redakce Kritické Přílohy, ve vzpomínce na Andreje Stankoviče: „Vyčinil Onřeji Štindlovi kvůli jeho nepřesvědčivě mírné reflexi filmu Je třeba zabít Sekala.“ To už není reflexe, ale evangelijní svědectví: mistr vyčinil jednomu z učedníků. A v poněkud sofistikovanější, ale výrazné podobě najdeme totéž u Špirita. Šustrovou kritizuje za práci v tisku, a přitom ví, že se redaktorem novin stal i jeho guru Stankovič, takže jeho práci musí interpretovat jako jakýsi nedobrovolný očistec na zemi. A když Just ve svém dopise redakci Kritické Přílohy komolí jména slavných, je to dobrá příležitost ho zpérovat, ačkoliv vůči Stankovičovi, který dělal totéž, by si Špirit něco takového nikdy nedovolil.
Vzpoura gymnazistů Byla by chyba házet všechny autory zmíněných čtyř knih do jednoho pytle. Hybler i Pečinková byli v době publikování v Kritické Příloze už dávno hotové osobnosti. Pečinkové dílo se z okruhu autorů vymyká nejvíce - její zájem je zhusta obrácen k autorům minulosti, kde se spíše zpřesňují soudy než boří mýty. Hybler je zase ze všech čtyř nejpřesvědčivější - ostatně u něj lze najít spřízněnost spíše s Lopatkou a Stankovičem než s kritiky o generaci mladšími. Právě on - možná i díky životu ve Francii, kde je ušetřen zdejších šarvátek - je nejvlastnějším dědicem původního záměru Kritické Přílohy. „Pozorné čtení, s rekonstrukcí smyslu slov a jejich kontextu, s nemilosrdným upřesňováním a častým ,načapáváním‘ autorů na švestkách, to vše je výborné - ale je třeba dodat, že jde o něco, co v podstatě nepřesahuje klasicky gymnaziální výklad textu... Jako metoda kritiky, dokonce s universálním dosahem, to je poněkud nedostačující,“ píše Hybler v polemice s Petrem Fideliem. Právě takové gymnaziální hnidopišství je podstatou kritické práce Michaela Špirita a někdy i Marka Vajchra - u něj se tyto nešvary omezily, když začal v RR působit jako redaktor.
Hnidopišství s sebou nese už zmíněné omezení schopnosti empatie. Dobře je to vidět třeba na Špiritově poznámce vůči hudebnímu kritikovi Jiřímu Černému. Ten před časem zavzpomínal na text, který vypracoval pro obhajobu Plastic People při totalitním soudním procesu proti skupině: „Čekal jsem, kdy mě zavolají do soudní síně... Nevolali a já se neurazil. Posudek jsem pak (raději) ztratil, jen matně vzpomínám, že jsem v něm ve svatém nadšení účelově motal páté přes deváté, městský folklor i voiceband E. F. Buriana.“ Podle Špirita v těchto větách nejde o sebeironii. Přizná sice Černému, že jeho čin byl projevem statečnosti, ale hned napíše: „Černého projev nejvíc ze všeho připomíná výpověď u výslechu v hypotetickém případě, že se poměry zase otočí. Přestože to v mnoha oblastech našeho života tak skutečně vypadá, předjímat události takovýmto způsobem je přece jen přehnané.“ Jenže přehnaná, nemístná a nevkusná je především Špiritova reakce.
Způsob polemik, který Kritickou Přílohu proslavil, zakládá nebezpečí, že za správný bude považován pouze takový text, který se vůči něčemu ohrazuje. „Není normální, že kritika platí za tím lepší, čím je negativnější, zlejší a jedovatější. Je otázkou, zda jsou například Jan Rejžek a Kritická Příloha RR více iniciátory tohoto stavu, nebo jen jeho nejvýraznějšími projevy,“ napsal v Souvislostech Martin C. Putna, který to označil za „přijetí agresivity coby kritického programu“. Zlomyslník by řekl, že Putna se svými agresivními výpady je rovněž projevem této tendence, nicméně na jeho postřehu něco je.
V Kritické Příloze negativní recenze převažovaly. „Buď spisovatelé píšou tak špatně, nebo si recenzenti záměrně (?) volí k recenzím špatná díla, nebo se kritická negace stala módou... Co kdyby to byla právě KP RR, která by postoupila do další fáze psaní o literatuře - kritika kritiky (ve smyslu) ,negace negace‘,“ napsal o tom redakci hranický literát Jiří J. K. Nebeský. Jenže právě texty kladně přijímající nějaké dílo se ukázaly být nejslabší stránkou Kritické Přílohy. Jako by kritikům najednou chyběl nástroj k pojmenování předností. Vajchr se uchyluje k literárněvědným termínům, Špirit k věcné obhajobě, Hybler zkouší psychoanalýzu, Pečinková začne být exaltovaná. Přesvědčivý však většinou není ani jeden z nich. Způsob kritiky pěstované v Kritické Příloze zde narazil na svou - zřejmě nepřekročitelnou -mez.
Ale aby nedošlo k mýlce a nedopustili jsme se paušalizování: cenné texty najdeme v různé míře u všech čtyř autorů. Nejde tedy ani tak o kvalitu jejich textů, jako o fakt, kam vedl určitý způsob kritické práce, když se zavedl jako jediný platný. Paradoxem snahy revolverkářů je, že kritika u nás je v tuto chvíli na stejně tristní úrovni jako před vznikem Kritické Přílohy. Připomíná to civilizaci, která zkultivovala barbarské kmeny, ale protože začala stravovat i sama sebe, zemi znovu ovládl chaos. Rukavice je na zemi. Kdo ji zvedne, aniž by pak znovu absolvoval totožný kruh?
***
Počátky potíží Michael Špirit Vydalo nakladatelství Revolver Revue, Praha 2006. 240 stran. Vyložené knihy Marek Vajchr Vydalo nakladatelství Revolver Revue, Praha 2007. 255 stran. Je třeba si vybrat Pavla Pečinková Vydalo nakladatelství Revolver Revue, Praha 2007. 236 stran. Kolem dokola Martin Hybler Vydalo nakladatelství Revolver Revue, Praha 2008. 240 stran.
Způsob polemik, který Kritickou Přílohu proslavil, zakládá nebezpečí, že za správný bude považován pouze takový text, který se vůči něčemu ohra„ zuje
O autorovi| KAZIMÍR TUREK, Autor (* 1971) je časopisecký redaktor. Publikuje recenze zejména v časopise A2
