Když 5. listopadu 1995 v Praze zemřel jeden z nejslavnějších evropských myslitelů 20. století, byly v Cambridge vyvěšeny vlajky na půl žerdi. Londýnské nekrology připomínaly „jednoho z čelných intelektuálů Británie“ a o osobnosti a díle filozofa a sociálního antropologa Ernesta Gellnera se rozepisoval veškerý světový tisk.
Jeho dílo zůstává inspirativním pramenem dodnes. Ve sborníku Ernest Gellner a současné společenskovědní myšlení z roku 2007 je prezentován jako „ojedinělý druh intelektuála“ s „výjimečně nezávislou a nesmlouvavou myslí“. Obdiv si získal nejen jako odborník se širokým horizontem, ale i jako obhájce principů a tradic osvícenství a kritického racionalismu. Asi právě proto nechybí v pojednáních jeho obdivovatelů ani hlasy kritické.
V Česku bývá nazýván Arnošt Gellner. V Praze totiž nejen zemřel, ale i vyrostl. Po emigraci rodiny do Velké Britanie v roce 1939 bojoval v československé armádě, na krátko se po válce vrátil, od roku 1991 zde vyučoval a v posledních letech i žil. O tom, jakou roli sehrál jeho vztah k českému prostředí v jeho díle, bývá často spekulováno. Gellner si totiž získal světovou popularitu svojí teorií nacionalismu, o níž se traduje, že byla inspirována českým prostředím.
Gellnerovo dílo se rozpíná od teorií poznávání přes dějiny islámu až po sociologii modernizace, ale otázkám nacionalismu se věnoval soustavně po desetiletí. Jeho kniha Národy a nacionalismus z roku 1983 (česky 1993) patří ke standardnímu vybavení odborných knihoven na celém světě. Jako sociální antropolog si uvědomoval, že národy v dnešním slova smyslu neexistovaly odjakživa a že národní identita není jakousi lidskou přirozeností, nýbrž že hraje v životech jednotlivců, v různých společnostech a dobách různorodou roli. Národy považoval za produkt moderního západního světa a chápal proto nacionalismus jako průvodní jev industrializace, vynucující si etnicky homogenní obyvatelstvo a státní správu.
Nuda v Čechách Gellner patří k četným teoretikům nacionalismu pocházejícím z prostoru bývalé habsburské monarchie. Autoři dnes dvou klasických amerických studií v této oblasti Hans Kohn a Karl W. Deutsch se narodili v Praze. Německé stejně jako anglické vydání slavného díla Miroslava Hrocha o moderních národních hnutích menších národů střední a východní Evropy se těší nemenší pozornosti. V německém prostředí se na tomto poli proslavil plzeňský rodák Eugen Lemberg a světoznámou je dnes i kniha Národy a nacionalismus od roku 1789 (česky 2000) z pera ve Vídni vyrostlého historika Erica Hobsbawma. Odkazy tohoto druhu naznačují, že význam osobního zázemí v kognitivních procesech moderních společenských věd bychom neměli přehlížet.
Jak se ale projevily specifické životní cesty Gellnerovy? V anglofonní literatuře bývá prezentován jako úspěšně asimilovaný britský gentleman: „Zanechaje Prahu a její tragické nejistoty za sebou (a to nejen jednou, nýbrž dvakrát!), studoval Ernest na Balliol, získal správný oxfordsko-cambridgeský akcent, vynikající vysvědčení a dobré postavení v Londýně, vzal si krásnou Angličanku, usadil se s fajfkou a se svými knihami a skončil jako distingovaný profesor.“ Někdy však bývá také nazýván „českým antropologem“, jindy se zase dozvíme, že dokázal spojit „anglosaskou jasnost, rozumnost a chladnokrevnost s výrazně českou ironií, sarkastickým humorem a subverzivní pronikavostí“.
V české recepci se traduje, že Gellner nepůsobil v devadesátých letech v Praze náhodou, protože „chtěl žít v Praze, ke které měl vždy hluboký vztah“ (LN 26. 11. 1995). V nejnovější knize od kanadského sociologa Johna A. Halla se ovšem dozvídáme, že Gellner přijal v roce 1991 nabídku Václava Havla k působení na tehdy vznikající Středoevropské univerzitě v Praze spíše s rozpaky. Více se prý tehdy zajímal o dění v zemích bývalého Sovětského svazu, vůči Čechům prý měl výhrady kvůli odsunu Němců a česká společnost se mu zdála nudná.
Gellnerův syn, sociální antropolog David N. Gellner, představil svého otce v úvodu k jeho poslednímu, posmrtně vydanému dílu – studii na téma Wittgenstein, Malinowski a habsburské dilema (česky 2005) – jako osobnost spjatou s oním prostředím habsburským, o němž kniha pojednává. Gellner sám ovšem vyrostl v prvorepublikové Praze, mluvil výborně česky a v soukromí rád vzpomínal na české písničky z dětství. Za komunismu sledoval československou sociologickou literaturu, stejně tak jako diskuze disidentů. Svoji rodinu prezentoval jako německy mluvící židovskou rodinu, orientovanou „s vděčností na masarykovskou první republiku“. Syna poslali rodiče nejdříve do české školy, později však na pražské anglické gymnázium. Sami se prý zcela jistě jako Češi necítili, ale o sobě Gellner říkal: „Já jsem nějak byl instruován považovat se za Čecha.“ Od třinácti let, po emigraci, se mu dostalo vzdělání britského.
I když rád psával o českých myslitelích jako Masaryk, Havel, Patočka či Pithart, zajímal se daleko více o vědce pocházející z habsburské monarchie a působící ve Velké Británii, jako např. právě zmíněný Wittgenstein a Malinowski či jemu osobně filozoficky nejbližší Karl Popper. V osmdesátých letech se navíc začal zajímat o staré Rakousko jako o stát, jehož zániku litoval: „Já zde nechci dělat propagandu ve prospěch obnovení habsburského státu! Já jen věřím, že to bylo kulturně velmi dobré řešení. A bylo by nám ušetřilo Sarajevo a to všechno, a třeba by bylo i svět zachránilo před Hitlerem“, napsal v roce 1993.
Jak Petr Zídek již před léty ukázal (LN 10. 1. 2004), všímal si Gellner ke konci svého života více nacionálních konfliktů než dříve, zatímco jeho původní důraz na těsné souvislosti mezi modernizací a nacionalismem oslaboval. Multinacionální státní útvary, jejichž rozpad původně osvětloval jako nevyhnutelný, se mu později jevily jako možné východisko z nouze národnostních konfliktů. Na konci života se stal zastáncem evropského sjednocování, i když považoval za nutné respektovat tradice jednotlivých národních společností.
Jak si to představoval, ukazuje jeho rada Angličanům z roku 1987, aby netrvali na státní suverenitě a otevřeli se myšlence jakési evropské Ligy národů: „Komisař Ligy, třeba jeden druhořadý habsburský arcivévoda, by diskrétně pracoval ve funkcionálním a neostentativním sekretariátu, umístěném v nové budově nějakého anonymního londýnského předměstí,“ navrhl Gellner svým typickým humorně metaforickým stylem. „Veškeré rituální a symbolické aktivity by na druhé straně pokračovaly i nadále v Buckinghamském paláci.“ Tím prý by byli Angličané emocionálně ušetřeni konfrontace s viditelnými příznaky své redukované suverenity. Evropská unie by se prý měla podobat habsburské říši, ale lépe fungovat.
Urážka mezi filozofy Gellner nebyl duchovně poplatný žádnému specifickému kulturnímu zázemí. Jeho nejmarkantnějším rysem byla láska k myšlenkovým kontroverzím. Celoživotní vášní mu totiž bylo hledání argumentů jak pro, tak i proti všem tezím, se kterými se v odborné literatuře setkával a které sám formuloval. V knize, kterou se poprvé proslavil, šlo o tehdy módní trend mezi britskými filozofy. Přitom podrobil zdrcující kritice nejen myšlenky tehdy vlivné lingvistické filozofie, ale i sociální struktury a způsoby umožňující jednostrannou popularizaci toho či onoho trendu ve výuce studentů na Oxfordské univerzitě.
Potrefení reagovali na jeho kritiku tak, jak bývá zvykem. Gilbert Ryle, jeden z tehdy nejmocnějších britských filozofů, rozhořčeně odmítl, aby byla Gellnerova kniha jako údajně urážející recenzována v časopise, kterému šéfoval. Jenomže v Anglii se velikánům pokoušejícím se o zneužívání svého vlivu nedaří; protože Betrand Russel rozhořčeně protestoval dopisem deníku The Times, vznikla veřejná aféra nejen ve prospěch svobodné výměny názorů, ale i o knize samotné. Podobně dramatické debaty vedl Gellner po celý život, protože neúnavně kritizoval díla i svých tak slavných současníků jako konzervativce Michaela Oakeshotta, liberála Isaiaha Berlina, ale i na levici oblíbeného Noama Chomského či v posledních letech Edwarda Saida.
V nejnovější literatuře o Gellnerovi se ukazuje, že klíčem k vysvětlení neobyčejné dynamiky anglofonního akademického světa je velká argumentační pečlivost a že se právě Gellner v takovém prostředí pohyboval jako ryba ve vodě. Pro myslitele jeho duchovní energie jsou, aby mohl své schopnosti rozvíjet, očividně velmi důležití diskusní partneři. Připomeneme-li si naproti tomu běžnou oddanost autoritám a náklonnost k repetičním výkladům teorií toho či onoho právě módního velikána v českém či rakouském prostředí na jedné straně a neméně běžné hrubé osočování na místě věcně argumentující kritiky na straně druhé, pak si těžko lze představit, že by byl Gellner zanechal i bez nacismu, války a komunismu jako profesor pražské či vídeňské univerzity tak obdivuhodně inspirativní dílo.
Jedno z posledních Gellnerových děl nese název Odpověď kritikům a vyšlo posthumě ve sborníku původně připraveném k jeho nedožitým sedmdesátinám. Zde názorně demonstrovaná symbióza lidské vstřícnosti a myšlenkové důkladnosti se nabízí jako ideální učebnice pro poznání prostředí, v němž Gellner působil a pro které je charakteristické, že se i nejnovější biograf John A. Hall představuje jako Gellnerův žák, přítel a obdivovatel, aniž by byl strnulým vykladačem jeho díla.
Hallova kritika se týká především Gellnerových názorů o nacionalismu. Prý se příliš soustředil na secesionistické příklady národních hnutí, zanedbal nacionalismus velkých států, přecenil socioekonomické a podcenil politické aspekty historického vývoje. Na českém příkladu Hall osvětluje, čemu Gellner nevěnoval v jeho očích dostatečnou pozornost: totiž německo-rakouskému prostředí a jeho imperiálním snahám. Z Hallovy perspektivy bývají jednou dominantní menšiny často neústupné, a proto bylo v Čechách vždy obtížné dospívat k politickým kompromisům.
Inspirace pro české intelektuály Ernest Gellner byl pronikavým analytikem se schopností vnímat historické jevy v jejich dlouhodobých kontextech. Jeho široký horizont musel vést i k omylům, a proto považoval kritický přístup i ke svým vlastním myšlenkám za samozřejmý. Nenásledovat jeho příkladu a omezovat se na reprodukci jeho názorů by jistě bylo politováníhodným nepochopením jeho díla, jako jeho zatracování na základě toho či onoho omylu. Anglofonní recepce Gellnerových studií nabádá k tomu, hledat v jeho díle inspiraci a kriticky zvažovat jeho argumenty spíše než přemílat jeho slova.
Gellner se nemýlil, když byl po celý život přesvědčen o velkém významu společenských struktur pro kulturní počínání. Postřeh, že se sám na konci svého života v Praze prý intelektuálně dost nudil, připomíná dnes běžné nářky nad duchovními poměry této země. Právě v tom směru vnucuje Gellnerovo dílo myšlenku, jak by mohli čeští intelektuálové rozvinout své ameliorační ambice bez velkých peněz a projektů: totiž v každodenních debatách mezi sebou.
Kdyby se preciznosti argumentů dostávalo mezi vzdělanými novináři, vědci či blogery větší pozornosti než doposud a kdyby dnes běžná urážlivá rétorika ad hominem byla stigmatizována, nezůstalo by to jistě bez vlivu ani na politiky, mládež či na pivní stoly. V tomto směru nabízí Gellnerovo dílo asi svoji nejtrvalejší inspiraci jako dílo neúplatného myslitele, pro něhož bylo mýlit se stejně tak zcela běžnou lidskou vlastností, jako je úkolem inteligentní veřejnosti odhalovat omyly neúmorně, věcně a bez osobních animozit. Jak se věci mají, tak zatím o jakémsi úzkém sepětí Gellnerova díla s českým prostředím, oscilujícím mezi jeho adorací a osočováním, těžko mluvit.
***
V nejnovější literatuře o Gellnerovi se ukazuje, že klíčem k vysvětlení dynamiky anglofonního akademického světa je velká argumentační pečlivost a že se právě Gellner v takovém prostředí pohyboval jako ryba ve vodě
BIBLIOGRAFIE Ernest Gellner. An Intellectual Biography John A. Hall Vydalo nakladatelství Verso, London – New York 2010. 400 stran. Ernest Gellner & Contemporary Social Thought Siniša Malešević, Mark Haugaard (eds.) Vydalo nakladatelství Cambridge University Press, Cambridge 2007. 274 stran. Jazyk a samota. Wittgenstein, Malinowski a habsburské dilema Ernest Gellner V překladu Jiřího Musila a Evy Musilové vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2005. 247 stran. The Social Philosophy of Ernest Gellner John A. Hall, Ian Jarvie (eds.) Vydalo nakladatelství Rodopi, Amsterdam – Atlanta (GA) 1996. 739 stran.
O autorovi| EVA HAHNOVÁ, historička
