The Social Network je „film s vysokým IQ (high IQ), ze kterého budete mít IQ špičku (IQ high),“ napsal v entuziastické recenzi pro časopis Time Richard Corliss. Při vší přepjatosti je to charakteristika v něčem docela výstižná - naznačuje totiž hodnoty světa, ve kterém se Fincherův film odehrává a do nějž je také směrován. Světa, který fetišizuje inteligenci, navíc velmi úzce a „uživatelsky vstřícně“ chápanou, převoditelnou na nic moc neříkající číslo, s nímž je ale možné se vytahovat, případně s jeho pomocí vytvářet hierarchie (v tom ohledu může být hodnota IQ stejně užitečná jako počet tzv. přátel na Facebooku). Zábavný film o nudných věcech The Social Network nepochybně je inteligentní film, místy by se o něm dokonce dalo říct, že je „chytrej jak vopice“. Přirovnání k Občanu Kaneovi Orsona Wellese nebo Až na krev Paula Thomase Andersona, jež v souvislosti s Fincherovým snímkem zaznívají, ale nejsou moc namístě. Ty snímky sice ukazovaly příběh v něčem podobný (muž, který se z ničeho vypracuje až na vrchol a přetvoří svět, zároveň však nepřekročí mez vlastní izolace), nebyly ale „pouze“ inteligentní. Na The Social Network je zvláštní, že o svém hrdinovi sice vypráví s občas značným despektem, mentalita filmového Marka Zuckerberga se ale nezdá moc vzdálená duchu, v němž je jeho příběh podáván. Fincherův snímek tak je možné vnímat jako karikaturu určitého postoje ke světu i jako velmi názornou manifestaci téhož.
Film The Social Network vychází z knihy Bena Mezriche, která popisuje okolnosti vzniku Facebooku a spory, k nimž vedl. Její pravdivost byla v některých ohledech zpochybněna, s filmem to bylo stejné - samotný Zuckerberg se tváří, že ho vlastně moc nezajímá, jeho protivníci ve sporech, jež film popisuje, jsou zase vázáni mlčenlivostí, jež byla podmínkou velkorysého mimosoudního vyrovnání. Scenárista Sorkin se vyjadřuje v tom smyslu, že historická věrnost nebyla jeho zásadní ambicí.
Je těžké si představit pro kameru méně atraktivní téma, než jsou programování, zakládání firem, právní bitvy nad obchodními smlouvami a nakonec i sám Facebook, jenž často připomíná ze všeho nejvíc jakýsi planetární megafon, přes nějž stamiliony sdělují světu, že mu toho v danou chvíli nemají moc co říct. David Fincher už jednou předvedl schopnost „najít“ film tam, kde by ho jiný obtížně hledal. Ve svém nejlepším snímku Zodiac dokázal vtisknout strhující tvar i náboj příběhu s dokonalým antiklimaxem - dlouholetému pátrání po sériovém vrahovi, jež k ničemu nevedlo.
Stejně tak se mu i v The Social Network spolu se Sorkinem podařilo z neatraktivních ingrediencí vytvořit docela jiskrnou podívanou. Dvě hodiny filmu utečou rychle, dialogy jsou lapidární a vtipné, režie elegantně plynulá a zbytečně na sebe neupozorňující, vše pohání pulzující elektronická hudba Trenta Reznora z Nine Inch Nails. Není to film o Facebooku, o tom, jak internetové přátelení se proměňuje reálné vztahy a jejich prožívání. Spíš se v něm dá vidět příběh mladíka, jenž se snaží zaplnit nějakou díru uvnitř, místo toho ji globalizuje, a vydělá tím miliardu dolarů, v tom nejdůležitějším ohledu se ale nezmění nic.
Název Fincherova filmu je možné chápat jako dvojsmysl, jednak označuje tu obrovskou sociální síť, kterou Zuckerberg vytvořil ve virtuálním světě, zároveň jím může být myšlena sociální síť, jež sdružuje členy prominentních studentských bratrstev na elitních univerzitách, mezi něž se hrdina urputně snaží proniknout. Filmový Mark Zuckerberg (výborný Jesse Eisenberg) je extrémně talentovaný a inteligentní „ajťák“, chce se dostat mezi harvardskou smetánku, od čehož čeká „vzrušení, legraci a lepší život“. Jako židovský kluk, který nepochází z té správné rodiny, tam ale má zavřené dveře. Vypadá to, že jeho údělem je trávit volný čas na „židovských večírcích v karibském stylu“, jež vnímá jako pozemskou verzi očistce.
Jeho inteligence a nadání jsou ovšem velmi úzce vymezené, filmový Zuckerberg je naprostý sociální idiot. Až nepříjemně přesně to vystihuje úvodní scéna, Mark v ní vede konverzaci s Erikou (Rooney Maraová), kterou pozval na rande do baru. V rozhovoru je pohotový, svým způsobem pronikavý a vtipný, zároveň projevuje tak naprostou absenci empatie či schopnosti vnímat druhého jinak než jako odrazovou desku pro domnělou vlastní genialitu, že logicky dostane rychlé a definitivní kopačky. Na pokoření reaguje nijak nereflektovanou nízkostí, na blog spěšně napíše pár hodně znevažujících poznámek týkajících se věcí, o nichž gentleman na veřejnosti nemluví. To je ale jen první impulz, následují další a složitější počiny, z nichž se postupně rodí Facebook, jak ho známe dnes.
V legendě, kterou Sorkin s Fincherem vytvořili, byla tedy prvotním hybatelem dvojí pomsta. Jednak pomsta Erice, která ve filmu představuje cosi jako Markovo svědomí. Zuckerberg se také mstí světu vychovaných atletů z rodin americké finanční aristokracie, v těchto sférách má Zuckerberg přístup maximálně do místnosti pro jízdní kola. Ten reprezentují bratři Winklevossovi (oba je hraje Armie Hammer -pravnuk známého Leninova miliardářského přítele Armanda), na jejichž nápadu se Zuckerberg možná přiživil.
Vzteklá touha být přijat Právě tenhle aspekt vyprávění se stal předmětem kritiky - zachycení poměrů na elitních školách je prý anachronické, ,,třídní“ dělení studentů, jež film popisuje, dávno neexistuje. To se z Prahy těžko posuzuje. I kdyby ale kritici měli pravdu, dá se ta společnost dobrých mravů, hezkých dívek a starých peněz, k níž chce filmový Zuckerberg tak moc patřit, brát jako zástupný symbol všech těch cool part, k nimž dnešní outsideři vzhlížejí. A založit motivaci hrdiny na vzteklé touze být akceptován nijak anachronicky nepůsobí.
Jako konfrontace tradičního a soudobého působí i střet mezi dvěma Zuckerbergovými parťáky. Na jedné straně Eduardo Saverin (Andrew Garfield), spolubydlící, který hrdinu v začátcích založil a byl jím pak odmrštěn - jediný skutečný přítel, kterého Zuckerberg kdy měl. Je to seriózní mladík, který bere byznys vážně (a na filmu The Social Network je docela sympatické, že nedrží hollywoodskou konvenci a neukazuje podnikání jako činnost nutně padoušskou). Na druhé straně Sean Parker (Justin Timberlake), internetový anarchista, jenž kdysi založil pirátský server Napster (jak prehistoricky to jméno dneska zní!). Zosobnění nových časů, šaramantní a vtipný a okázale sebestředný kluk, který v sobě skrývá destruktivní puzení. Spolu s Zuckerbergem vytvoří vzpurnou dvojici, jež chce mocné tohoto světa poslat do háje. Zároveň se ale jejich rebelství vyčerpává tím, že v éře hnané touhou po okamžitém uspokojení, chtějí ještě víc a ještě rychleji.
Uštěpačně o uštěpačných Nechuť, kterou autoři cítí ke svému hrdinovi, je místy až moc zjevná, ve způsobu, jímž na Zuckerberga shlíží, jako by bylo přítomno staré dobré zhrození se starší generace (Sorkinovi je padesát let) nad móresy těch mladých. Problematičtější je, že ve Fincherově a Sorkinově ironické optice se všechno smrskává na sex a peníze, což se možná dá brát jako vyjádření soudu nad vyprázdněným moderním světem, působí to ale spíš jako líbivá zkratka k módní a bezpečné všeobjímající skepsi, zjednodušení, jež se snadno pochopí a snadno přijímá.
Autoři svižně a elegantně ukazují svoje hrdiny tak, jak je sami chtějí vnímat, odhodláni nenechat se jimi překvapit, uvidět v nich něco, co by třeba nečekali. Vše zapadá do připravené konstrukce (pěkně je to vidět ve scéně vymýšlení základních funkcí Facebooku). Uštěpačně se baví na účet uštěpačných hrdinů, aniž by vyrušili diváka v jeho opojení IQ - dost možná tím vlastním. Po koncertu chytrosti následuje mohutný potlesk, Na serveru Metacritic, který agreguje hodnocení rozhodujících médií má film nebývalých 95 procent, průměrné hodnocení na česko-slovenském diváckém serveru CSFD je 87 procent. Převládající názor výstižně shrnula Irena Hejdová v Týdnu, podle níž je The Social Network „působivou zprávou o dnešním světě, společnosti a lidech. O nás samých.“ Kdyby ale ta zpráva byla skutečně tak pronikavá, mohli by se s ní všichni, o nichž je podávána, tak snadno ztotožnit?
***
FILM TÝDNE
The Social Network Režie: David Fincher USA 2010
Ve Fincherově a Sorkinově ironické optice se všechno smrskává na sex a peníze, což se možná dá brát jako vyjádření soudu nad vyprázdněným moderním světem, působí to ale spíš jako líbivá zkratka k módní skepsi
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL redaktor LN
