Pokračující odklon české veřejnosti od eura je logickou reakcí v době, kdy si problémů společné měny nelze nevšimnout. Když kvůli euru došlo k největšímu rozkolu na ose Paříž–Berlín, když před přesunem dalších regulačních pravomocí na evropskou úroveň varuje i dosud striktně apolitický guvernér Tůma a když už i samotný předseda Evropské rady Herman Van Rompuy nyní říká, že počáteční úspěch eura zapůsobil jako „prášek na spaní“, který umožnil Evropě přehlížet ekonomická rizika, je správné překontrolovat si dosavadní názory.
Neúprosné nároky „německého“ bloku na rozpočtovou kázeň působí jako nepříjemnost. Jejich hlavní chybou přitom je, že nejsou nepříjemné dost. Pokud by rozpočtová nezodpovědnost měla být jediným problémem, jak potom vysvětlit, že do krize se dostalo nejen švindlující lehkomyslné Řecko, ale taky Španělsko a Irsko, které v letech před krizí hospodařily s rozpočtovými přebytky? Problém je hlubší a nepoddává se snadné morální interpretaci šetrnost versus rozhazovačnost. Česká ekonomika je malá, její měna potenciálně zranitelná a možnosti ovlivnit budoucí vývoj eurozóny minimální. Teď nezbývá než dát si do pořádku hospodaření a s rozmyslem sledovat vývoj. Nejodvážněji načrtl jeho podobu předseda zelených Ondřej Liška: „Až kritéria splníme, přijmeme takovou měnu, jakou se bude platit v té době v Německu,“ řekl před volbami. Pozoruhodné je, že prezident Klaus krátce předtím v rozhovoru pro časopis Euro mluvil způsobem, který s Liškovou vizí nebyl zcela v rozporu.
Čtěte „Češi: Chceme...“ na straně 1
