Obchod se zlatými a stříbrnými mincemi, bankovkami a medailemi kousek od pražské vinohradské vodárny působí dojmem nedobytné pevnosti. Neprůstřelné dveře do sídla jedné z největších numizmatických společností v Česku chrání ještě masivní zatahovací mříž. Knihkupectví to ale rozhodně není. Marně beru za kliku, dokud si nevšimnu nenápadného zvonku. Otevírá mi známý pražský numizmatik a jeden z nejlepších českých odborníků na antické mince František Křesťan.
Okamžitě jsem vtažen do světa ocelových trezorů a plastových či dřevěných šuplíků, ve kterých se ukrývají tisíce mincí různého stáří a velikosti. Kolik milionů korun je zde v trezorech ukryto, se neodvažuji zeptat. A možná by to z hlavy nebyli schopni vyčíslit ani sami majitelé. Kromě zaníceného milovníka antických mincí Křesťana ve společnosti AUREA Numismatika pracuje i jeho společník Roman Veselý. Oba dva se o mince zajímají již od útlého dětství. O tom, že si jednou otevřou svůj vlastní obchod, a dokonce je bude i velmi slušně živit, se ani jednomu z nich nesnilo. „Dnes oba jezdíme po světě a zaobíráme se tím opravdu profesionálně. To bylo v době, kdy jsme s mincemi začínali, naprosto nepředstavitelné,“ vypráví Křesťan.
Do mincí investoval i Augustus
Profesionální numizmatici o své zálibě většinou nepřemýšlí jako o výhodné investici. Pro ně jsou zlaté nebo stříbrné mince především vášní. Přesto chápou velice dobře, že v dnešní době je sázkou na jistotu jakýkoliv konzervativní způsob uložení peněz. Ostatně, nejde o žádnou převratnou novinku, do mincí investoval už římský císař Augustus v prvním století po Kristu.
A i dnes, po dvou tisících letech, je nákup zlatých či stříbrných mincí prakticky zaručenou investicí s velmi zajímavým ziskem.
Příkladem může být mince z cyklu Kulturní památky technického dědictví v nominální hodnotě 2500 korun, kterou vydala Česká národní banka v roce 2006. Zlatá mince s námětem papírny Velké Losiny se tehdy prodávala za obchodní cenu kolem šesti tisíc korun. Dnes se cena za tuto minci může na aukci hravě vyšplhat přes padesát tisíc. K dalším mincím, které svým majitelům přinesly nemalý zisk, patří i stříbrná mince s motivem svatovítské katedrály ve špičkovém provedení z roku 1994. Tato mince v nominální hodnotě dvě stě korun se tehdy prodávala za pouhých 450 korun. V roce 2001 se na aukci vydražila za 21 tisíc. A to už je peněžní zhodnocení, o němž je třeba přemýšlet.
Navíc mají zlaté mince pro investory připravenou ještě jednu výhodu. Ve všech státech Evropské unie jsou totiž coby investiční zlato osvobozeny od DPH i v případě, že je nakupují fyzické osoby.
Lidé, kteří chtějí investovat do zlatých či stříbrných mincí, ale nesmí naletět nabídkám společností, které produkují komerční výrobky a chtějí na neznalosti lidí pořádně vydělat. Takové firmy nechávají razit především pamětní medaile, které sice jsou z drahého kovu, ale pokud je jejich majitel bude chtít časem výhodně odprodat, nikdy se mu to nepodaří. „Co se týče investování, tak bych naprosto pominul nákup medailí a podobných věcí. Vy sice kupujete drahý kov, který je takzvaně zmincován, ale musíte tomu výrobci zaplatit jeho marži a jeho nákladný marketing. Pokud si takovou medaili koupíte, tak podle mých zkušeností zaplatíte o padesát až sto procent vyšší cenu, než je reálná cena zlata. U stříbrných výrobků je to ještě mnohem víc,“ tvrdí Křesťan.
Sledujte jen malé série
Jedinou možností, jak správně do mincí investovat a neprohloupit, je tak kupovat jen ty mince, u nichž je naprosto jisté, že budou mít sběratelskou hodnotu. Tedy takové, které byly vyrobeny jen v malé sérii. A mohou to být nejen mince současné, ale i historické. „Jediné, co takové mince musejí splňovat, je perfektní stav. Sice za nepoškozené kusy zaplatíte místo osmi deseti procent nad cenu zlata navíc třeba i dvacet procent, ale máte pak naprostou jistotu, že bude o vaše mince na aukcích větší zájem. A samozřejmě za takové mince dostanete i víc peněz,“ soudí Křesťan.
V jednu chvíli František Křesťan neodolá a zve mě na prohlídku k jednomu z trezorů. Ukazuje mi několik vzácných antických mincí, a jednu si dokonce mohu vzít do ruky. Syrakuská tetradrachma z období tři sta let před Kristem je v překvapivě perfektním stavu a velmi těžká. „Přesně o takové už měl zájem i ten císař Augustus. Třeba držel v ruce i tuto minci,“ směje se Křesťan.
Zlaté mince sloužily jako spolehlivý prostředek k uložení úspor a k dobrému zhodnocení peněz i za první republiky. V tehdejším Československu se začaly razit první zlaté mince, takzvané svatováclavské dukáty. Pro naše prarodiče, kteří je nakupovali, se tyto mince staly bezpečnou investicí v dobách nacistické okupace, kdy původní měnu nahradila říšská marka. A svou hodnotu si dukáty zachovaly i při komunistické měnové reformě v roce 1953, kdy tehdejší měna ztratila svou hodnotu ze dne na den. Laikovi se zdá, že mince se liší jen velikostí a barvou, potencionální zájemce o takovou investici však musí vědět, že se mince dělí do tří skupin: pamětní mince, investiční mince a medaile. Tyto tři skupiny se liší způsobem emise. A od emise se odvíjí i jejich hodnota, výnosnost a likvidita. Z hlediska investice je podle numizmatiků nejlepší se věnovat pamětním mincím. Ty totiž vydává stát v limitovaném množství a jejich ryzost i počet vydaných kusů přesně stanovuje zákon. Právě do těchto zlatých mincí, které tradičně vydává Česká národní banka, je podle profesionálních numizmatiků nejlepší investovat.
Také ekonomický analytik Petr Sklenář ze společnosti Atlantik FT soudí, že uložit peníze do pamětních mincí se může vyplatit. „Do drahých kovů můžeme investovat v několika variantách a formách. Ať už to jsou různé finanční instrumenty, nebo přímo fyzická držba zlata například v mincích. Hodně se to blíží investicím do umění a do drahých kamenů. Rozhodně to má jistou formu stability – ve smyslu zajištění majetku a uložení prostředků do bezpečného aktiva,“ tvrdí Sklenář. Jedinou nevýhodou mincí je podle Sklenáře fakt, že v případě potřeby nemůže majitel své mince rychle směnit za peníze. „Může se s tím také pojit riziko toho, že pokud nejsem dost zkušený numizmatik, může se mi stát, že svou velmi vzácnou minci prodám pod cenou,“ říká Sklenář. S tím souhlasí i numizmatik Jiří Šusta. „Samozřejmě podle mé zkušenosti jsou mince velmi dobrou investicí. Důležité je také tomu trochu rozumět a samozřejmě se stane, že člověk na začátku udělá pár chyb,“ míní Šusta. Lidem, kteří chtějí do mincí investovat nejen své peníze, ale i čas, radí Šusta nakoupit kvalitní literaturu a pravidelně chodit na aukce. „K numizmatice jsem se dostal přes svého tátu, který byl v první řadě vášnivým filatelistou. Nakonec jsem ho ale donutil zaměřit se více na numizmatiku. Začal jsem kupovat hlavně československé mince, pořídil si katalog a nepustilo mě to dodnes,“ vypráví Šusta.
Stát po ražbě ničí razidla
Pokud se rozhodnete investovat do mincí, je třeba vědět několik věcí. Tou první je, že sběratelé oceňují především mince, jejichž garantem je stát. Nemůže se totiž stát, že se série mincí objeví na trhu několikrát. Zákon totiž přikazuje originální a jedinečné razidlo po doražení poslední mince série okamžitě zničit. Tím je zaručena jedinečnost sady. Zlaté mince začala ČNB vydávat již v roce 1995 a zájem o ně vyvrcholil během loňského podzimu. Poslední série z cyklu Technických památek kulturního dědictví bude ukončena až v příštím roce. Celý náklad je ale dnes dávno rozebrán a o dalším navýšení se neuvažuje. K mincím je také připojen certifikát, na němž je uveden nejen počet mincí v sérii, ale i jejich ryzost, průměr, materiál a autor. Čeští sběratelé mají zájem i o zahraniční mince, a to především o sběratelská provedení světoznámých titulů. Například o americký American Eagle nebo britský Sovereign. Tuto minci s obrazem svatého Jiří na koni bojujícího s drakem navrhl Benedetto Pistrucci v roce 1817. Od té doby bylo této mince vyrobeno více než miliarda kusů. Britský Sovereign se dokonce stal natolik známou a obecně přijímanou mincí, že ji jako emergency money (peníze pro přežití) dávali do balíčků spojeneckým pilotům ve druhé světové válce. A v podobném balíčku měli britský Sovereign i američtí piloti, kteří bojovali v poslední válce v Iráku.
O autorovi| Bedřich Kratochvíl, redaktor Pátku
