Zatímco s hlavním akcionářem – japonskou Nomurou – se stát později finančně vypořádal, drobným akcionářům nedal nic.
„Ochrana vlastnictví je jedním z práv a svobod zakotvených v ústavě. Jen totalitní stát bere lidem majetek, tím pádem jim bere i svobodu,“ řekl iDNES.cz Jaroslav Brož, právní zástupce poškozených akcionářů.
Jejich žaloba, o které rozhoduje Městský soud v Praze, je založena na vyvlastnění, diskriminaci a nesprávném úředním postupu a míří proti Ministerstvu financí. To se odmítá s akcionáři finančně vyrovnat. Soudkyně během středečního jednání uznala všem akcionářům postavení žalobců a přečetla dokazování. Líčení pak odročila na 10. dubna, kdy chce vynést rozsudek..
K pochopení, oč v kauze jde, je třeba vrátit se do roku 1993. Tehdy stát ztratil v IPB majoritní podíl. O pět let později ji ovládala japonská Nomura s investicí tři miliardy korun. IPB byla v té době druhou největší českou bankou se třemi miliony klientů, 190 pobočkami a s více než 200 miliardami vkladů. Netvořila ale dostatečné rezervy, navíc byla, jakož i tehdejší státní Komerční banka a Česká spořitelna, zatížena špatnými úvěry.
Když na veřejnost tyto informace prosákly, klienti banky v obavách o své vklady začaly hromadně vybírat peníze. Stát, prostřednictvím ČNB, tedy na IPB uvalil nucenou správu. Ta defacto odstřihla dosavadní akcionáře od veškerého rozhodování a současný zákaz obchodování také svobodného nakládání s akciemi IBP. Ještě předtím však vláda svým usnesením nalinkovala celý proces, když slíbila záruky jmenovitě ČSOB.
Z té doby si většina lidí vybavuje ozbrojené samopalníky v kuklách, kteří příchod nuceného správce doprovázeli.
Protože díky adresné záruce pro ČSOB neměl jinou možnost, prodal pár dní na to nucený správce podnik IPB za korunu belgické ČSOB. Výsledná prodejní cena ani ČSOB vyplacená záruka státu, která se vyšplhala přes 150 miliard, však neměly s hodnotou IPB nic společného. Prodej podniku znehodnotil akcie IPB a ty se přes noc proměnily v bezcenné papírky, to se týkalo samozřejmě i malých akcionářů IPB, kteří vlastnili přibližně 1 procento akcií IPB, když tyto cenné papíry získali vesměs v kuponové privatizaci. Václav Klaus tehdy čin označil za „krádež za bílého dne“.
Kauza pokračovala v roce 2006, kdy Saluka, dceřiná firma Nomury, která již dříve zahájila proti státu arbitráž za to, že dostatečně neochránil její investice do IPB, tento spor vyhrála. Věc nakonec skončila smírem, kdy Saluka stáhla své nároky a stát jí vyplatil částku 3,6 miliardy korun stanovenou výpočtem z hodnoty IPB. Veškeré škody, které krachem banky stát utrpěl, byly vyčísleny na 170 miliard korun.
Táta se rozsudku nedožil
Drobní akcionáři se od té doby po státu domáhají o odškodnění. Argumentují, že když stát odškodnil Nomuru/Saluku, měl by i je. Nucenou správou IPB a jejím následným prodejem za korunu v podstatě vyvlastnil jejich akcie, aniž by jim škodu jakkoliv kompenzoval. Od té doby proběhlo několik soudů, kdy Nejvyšší soud konstatoval, že „akcionářům vzniká škoda až dnem ukončení likvidace společnosti.“ Ta ale nastala až v roce 2017, což drobné akcionáře odsoudilo k patnáctiletému čekání.
„Táta se rozsudku nedožil, zemřel v roce 2019. Myslím, že ta nespravedlnost, kterou těžce vnímal, se na jeho předčasném odchodu velmi podepsala,“ posteskl si Josef Lank mladší, dědic akcionáře Josefa Lanka. Jejich rodina si přitom státního bezpráví užila vrchovatě.
V 50. letech jim komunisté znárodnili hospodářství s hostincem v Rašovce nedaleko Liberce. Členové rodiny skončili u „petépáků“, popotahováni po soudech. Hospoda, která jim už nepatřila, záhadně vyhořela. Až po revoluci si otec rodu Josef Lank splnil sny – začal podnikat. Na spáleništi vybudoval novou rozhlednu Rašovka.
Tak jako jiní ale v 90. letech podlehl kouzlu obchodování s cennými papíry. Nakoupil za 10 milionů akcie IPB. Když následně banka skončila po nucené správě v rukou ČSOB, čekal i on, že mu stát bude znehodnocené akcie kompenzovat. Nikdy se toho nedožil. Do dnešních dnů se náhrady za znehodnocené akcie nedočkal žádný z celkem přibližně 50 tisíc drobných akcionářů IPB. Zbylo jich už jen 48.
Nyní žaloba míří na ministerstvo financí. To se odpovědnosti vyplatit akcionářům škodu zříká. „Nárok Saluky/Nomury uplatněný v rozhodčím řízení a následné narovnání s touto společností vycházel z dvoustranné mezistátní dohody o podpoře a ochraně investic uzavřené mezi Českou republikou a Holandskem. Situace, která byla předmětem mezinárodního sporu, není aplikovatelná na další akcionáře, kteří nejsou zahraničními investory, na něž by se taková dohoda mohla vztahovat,“ uvádí ministerstvo v reakci na žádost žalobců.
„Účelový výklad ministerstva by ve svém důsledku znamenal, že je správné diskriminovat českého občana proti zahraničnímu investorovi v naprosto identickém postavení. Jednak to je absolutně nespravedlivé, ale je to i v rozporu s ústavním pořádkem České republiky,“ reaguje Filip Rybín, jeden z akcionářů IPB.
Žaloba je přitom s ohledem na celkovou škodu vlastně marginální – zbylí akcionáři žádají v součtu méně než 100 milionů korun. Zčásti i proto, že řada z nich v mezičase zemřela nebo už přestali nároky vznášet, neboť nevěřili, že se někdy spravedlnosti dočkají.
„Stát se mohl zachovat čestně a sám od sebe dospět k názoru, že drobné akcionáře IPB poškodil a rozhodnout, že jim tuto škodu nahradí. Měl k takovému čestnému jednání řadu příležitostí a vhodných momentů. Buď v červnu 2000, kdy k poškození fakticky došlo, nebo v době, kdy stát kompenzoval hlavního akcionáře IPB Nomuru/Saluku. Mohl jim nabídnout třeba odkup akcií,“ míní Rybín.
„Nic takového však neučinil. Těžko přitom uvěřit, že si nikdo ve státním aparátu neuvědomoval poškození drobných akcionářů IPB zásahem státu. Žádná pozitivní akce státu se však nedostavila a při pohledu z venku se lze domnívat, že padlo cynické rozhodnutí, že skupinu slabých a neorganizovaných akcionářů je možno odignorovat a vymlčet,“ dodal akcionář.
K soudu dorazila i osmdesátiletá Alena Bendlová. „V roce 1998 jsem investovala do akcií IPB 228 tisíc korun. Byly to za poslední mé naspořené peníze, než jsem šla do důchodu. A od té doby čekám, co bude,“ svěřila se seniorka. I ona věří, že se náhrady škody ještě dožije.
14. června 2010 |
