Prezident Barack Obama vyslal do Afghánistánu dalších 30 tisíc vojáků. Nepotřebuje, aby ze země byla vzorová demokracie. Úplně by stačilo, kdyby z ní byl druhý Irák. Britská cestovní kancelář pro dobrodruhy Hinterland Travel uspořádala letos na jaře první turistický zájezd po Iráku. V místech, kde se ještě před rokem cizinci báli otevřít dveře obrněného automobilu a kde vybuchovaly každý týden bomby, dnes Hinterland nabízí návštěvu archeologických památek, megalomanských pomníků postavených Saddámem Husajnem a posezení v místní kavárně. Stejná cestovka však souběžně zrušila své dosavadní zájezdy na jih Afghánistánu - protože už tam nemůže svým klientům zajistit bezpečnost.
Tím je v kostce shrnuto vše, co říkají různé statistiky o bezpečí a o každodenním životě. Na Západě si kdekdo zvykl mluvit o Iráku jako o katastrofě - ale mezitím se tam vývoj nepozorovaně obrátil k lepšímu. Zato Afghánistán, který měl být od počátku „dobrou válkou“, se mění ve stále nebezpečnější zónu.
Letos na podzim jsem se při cestě do jihoafghánského Lógaru ptal, jestli bych se mohl ubytovat v místním hotelu, tlumočník opáčil: „Tam bys vydržel tak týden, pak by tě unesli talibanci.“ Co se stalo špatně? A když George W. Bush obrátil vývoj v Iráku vysláním posil, mohlo by se to Baracku Obamovi podařit v Afghánistánu? Alláh akbar, už nám odvážejí odpad Nejprve trochu oněch statistik o bezpečí a každodenním životě. Americký liberální institut Brookings je pro Irák i Afghánistán zveřejňuje každé čtvrtletí.
V Iráku se vyrábí o polovinu víc elektřiny než před válkou, tedy asi šest tisíc megawattů měsíčně oproti předválečným čtyřem (jako kdyby byl do irácké sítě zapojen navíc jeden Temelín). V průměru je elektřina dostupná 15 hodin denně; to bývalo před válkou jen v Bagdádu, mimo něj šlo o 4-8 hodin denně.
Rychle se rozšiřuje přístup k pitné vodě (letos v únoru ji mělo 45 % Iráčanů, o rok dřív 22 %), ke kanalizaci (20 % oproti 8 % před rokem), odklízení odpadu (45%oproti 18 % před rokem). Na ulicích jsou vidět nová auta - ta ojetá se ve velkém objevila už po pádu Saddáma, který v rámci své socialistické ideologie omezoval soukromé vlastnictví automobilů - a na tržiště chodí lidé, restaurace jsou otevřené.
Před válkou byly v Iráku pouze pevné linky a telefon mělo 833 tisíc uživatelů. Dnes je to 1,3 milionu linek - a hlavně 17,7 milionu mobilů. Internet mělo před válkou pouhých 4500 Iráčanů; dnes 820 tisíc, nepočítaje internetové kavárny.
V pravidelném průzkumu s otázkou Jak nyní hodnotíte situaci v zemi? letos v únoru poprvé odpověděla většina (58 %) Iráčanů, že velmi dobře nebo docela dobře. A to nejen 67 procent z řad šíitské většiny, ale i těsná většina Kurdů a už i skoro polovina sunnitů (tedy islámské větve, která je v Iráku menšinová). V tomtéž průzkumu lidé odpovídali, zda je pro budoucnost Iráku důležitá demokracie, silný vůdce, nebo islámský stát - a demokracii si vybralo 62 %.
Ano, pořád se objevují vražedné výbuchy, jako tento týden. Američtí vojáci se už ale mohli stáhnout z ulic (vlastní irácké bezpečnostní síly, které v květnu 2003 začínaly na síle 9000 mužů, dosáhly letos počtu 645 tisíc) a odstranili bezpečnostní bariéry oddělující jednotlivé čtvrtě. Už se neunášejí cizinci, za poslední rok a půl byl hlášen jediný případ. Útoky na ropovody a plynovody téměř vymizely. Na otázku Jak nyní hodnotíte bezpečnost v Iráku? letos v únoru poprvé 52 % Iráčanů řeklo, že je lepší než dřív, a 39 % míní, že je stejná. Čtvrtá nejsvobodnější země v regionu Ne, idyla to není, zemi třeba chybějí lékaři, z nichž mnozí emigrovali. Před válkou jich v zemi pracovalo 34 tisíc, teď asi 16 tisíc. Země je nadále považována za notoricky zkorumpovanou, na žebříčku Transparency International si Irák drží hezké 176. místo ze 180 zkoumaných zemí. Omezilo se aspoň rozkrádání ropy ve velkém. Ještě v roce 2006 mluvil irácký ministr ropného průmyslu o tisících náklaďáků pašujících ropu a o ilegálních přístavech pro malé tankery v Perském zálivu. Podle oficiálních amerických údajů takto „zmizela“ pětina irácké těžby, podle Iráčanů až třetina.
I pokrok v chování iráckých policistů je relativní. „Naučili jsme je aspoň to, že mají zadrženého vyslechnout a zapsat protokol a pak s ním něco udělat. Nikoli ho zavřít do ocelového kontejneru na dvorku a vzpomenout si na něj až za pár dní, kdy už je stejně mrtvý,“ vysvětloval mi loni v Bagdádu jeden člen mise Evropské unie, který měl na starosti výcvik policistů.
Nicméně: v indexu politické svobody, zpracovávaného poradenskou firmou The Economist Intelligence Unit, je na Blízkém východě Irák čtvrtý až pátý (první je Izrael, pak Libanon a Maroko, Irák se dělí o příčku s Palestinou a nechal za sebou Jordánsko či Kuvajt, nemluvě o Egyptu, natož Saúdské Arábii). Index měří pokrok v oblastech, jako je svoboda projevu, dodržování práv menšin, svobodné volby nebo dodržování vlastnických práv.
Ještě před dvěma lety, možná i před rokem se přitom zdálo, že nad Irákem visí kletba poválečné mizérie a že třeba s afghánskými vesnicemi a městy kypícími životem se nemůže srovnávat. V roce 2006 se celá země propadla do krvavého zmatku. V Bagdádu, kontrolovaném z velké části povstalci, docházelo k třiceti vraždám denně (v přepočtu na obyvatele je to šestkrát víc než v Praze). Ve zlaté mešitě v Samaře, posvátném místě šíitů, kdosi odpálil nálož. Nemocnice byly zavřené a v ulicích hnily či hořely hromady odpadků. V zemi byla padesátiprocentní nezaměstnanost.
Jak se tohle povedlo změnit?
Než Synové Iráku změnili strany „Podívejte se, není tady nic, jen odpadky všude kolem,“ ukazoval mi loni v létě na zaneřáděné prostranství jeden z tlumočníků pracujících pro Američany. Bylo to klasické panelákové sídliště, pár kilometrů od centra Bagdádu; nad ním mlha, mezi odpadky se pásly vychrtlé krávy. „Nejde tu elektřina, nikdo nepracuje. Když přišli Američané, lidé se vrhli na vládní zařízení, dokonce i na školy a nemocnice, a odnesli, co se dalo. Okna, dveře, vytrhali i elektrické dráty ze zdi.“ Liduprázdné ulice a občasný stánek s džusy a omezeným výběrem sušenek jako by mu dávaly za pravdu. Všude panoval takřka mrtvolný klid. Sám tlumočník se pro jistotu maskoval šátkem.
Zdálo se totiž, že američtí vojáci dělají pro bezpečnost málo: chodili na místa výbuchů, zeptali se v sousedních domech, co se stalo, ale vyhýbali se raziím, aby nepobouřili místní. Jen rozdávali kartičky s arabským textem, podle něhož se má v případě jakýchkoli informací o pachatelích kontaktovat níže uvedené telefonní číslo: „Nebojte se, dovoláte se na místní iráckou policii, jde o místní záležitost. Tohle je irácká věc,“ stálo tam. Ve skutečnosti to byla přímá linka na americkou posádku, kde seděl irácký tlumočník.
Pokračování na straně 22
Irácký úspěch a afghánské trápení
Dokončení ze strany 21
Američtí vojáci se sice přede mnou vyjadřovali o schopnostech místní policie i části vojáků nelichotivě, zato však celkem respektovali chlápky v podivných tralaláčcích a pískových kalhotách, kteří hlídali u silničních zátarasů. Šlo o „Syny Iráku“ -povstalce, kteří se přidali k vládě.
Jejich masový přechod na stranu vlády umožnila změna americké taktiky v roce 2007. Místo hromadného bezhlavého zatýkání všech podezřelých se Američané zaměřili na důkladnější průzkum a cílené zásahy. V rozsáhlých vojenských operacích ovládli Bagdád a okolí a porazili většinu teroristických skupin. Situaci se povedlo zvrátit - za tu cenu, že z USA přijelo téměř 28 tisíc nových vojáků a že byly prodlouženy turnusy pro ty, kteří už v Iráku sloužili, takže v jednu chvíli bylo na místě reálně okolo 170 tisíc amerických vojáků.
Možná ještě důležitější byl přechod „Synů Iráku“. Zprvu jich bylo 65 tisíc, nakonec se jejich počet vyšplhal na sto tisíc. Původně šlo o členy místních sunnitských milic, ale i rebely hlásící se k Al Kajdě. Nebylo to zadarmo: každý bojovník dostával asi čtyři sta dolarů měsíčně a jejich šéfové mnohem víc. Reportéři britských Timesů na vlastní oči viděli, jak jeden šejch jižně od Bagdádu dostal od Američanů 38 tisíc dolarů jako zálohu na vystrnadění bojovníků Al Kajdy z blízkého tábora. Doplatek po úspěšném splnění úkolu činil 189 tisíc dolarů. Americká pomoc Iráku, jak na rekonstrukci země, tak na „úplatky“, se v roce 2007 zvýšila na 1,2 miliardy dolarů.
A také je pravda, že roztahovačnost cizích džihádistických válečníků už místní štvala. „Přišli a postupně rozkazovali čím dál víc. Nakonec chtěli naše ženy,“ vysvětloval mi irácký tlumočník. „Prostě si vybrali dívku a řekli si o ní jako o manželku.“ Místní se začali bránit.
V zemi, kde nikdy nebyl skutečný stát Poučení z iráckého příběhu lze shrnout různě, vlivů bylo víc: znovu začala fungovat irácká vláda; politici ze sunnitské menšiny ji přestali blokovat; parlament přijal zákon o místních volbách. „Co je však životně důležité: zaplnili jsme bezpečnostní vakuum. To je skutečný klíč k tomu, co se v roce 2007 přihodilo. Opět jsme ovládli ulice a vytlačili z nich ozbrojence,“ řekl letos v září Kenneth Pollack, specialista na Blízký východ z institutu Brookings. „Běžní Iráčané už nemuseli u ozbrojenců hledat ochranu a zajištění základních služeb.“
Když je to tak jednoduché a pochopitelné, proč totéž nezkopírovat v Afghánistánu? I tato země se začala potápět. Počet přímých civilních obětí války se zvedl za letošní srpen na stovku (podle jiných údajů jich bylo tři sta). Ve srovnání s Irákem se to zdá jako malé číslo. Jenže důležitý je trend: v Afghánistánu oproti stavu před dvěma lety stoupl počet obětí o 51 procent; v Iráku o 85 procent klesl. Taliban a jiní ozbrojenci jsou letos aktivní v nejméně 140 z 368 afghánských okresů (před dvěma lety ani ne ve dvaceti). Při letošní návštěvě Kábulu jsem si nemohl nevšimnout, jak zmizely z ulic stánky s občerstvením, ubylo chodců, a dokonce i taxíků. Lidé nemají peníze a bojí se chodit ven.
Země vykazuje všechny příznaky selhávající vlády. Pod prezidentem Hamídem Karzáím spadla na žebříčku korupce Transparency International ze 117. na 179. místo. Podle deníku The New York Times je nutné za nerušený průjezd cisterny s benzinem napříč zemí zaplatit úředníkům a policistům zhruba šest tisíc dolarů. Místo policejního náčelníka v provincii stojí sto tisíc. V Kábulu stojí honosné vily úředníků za desetitisíce či spíš statisíce dolarů. Oficiální plat prezidenta Hamída Karzáího je 500 až 600 dolarů měsíčně (asi 10 tisíc korun).
Afghánský hospodářský růst se podle statistiků snížil o polovinu, a to ho ještě držela rekordní produkce opia. Afghánci ovládají přes 90 % světového trhu a je to asi jediná země, kde výrobci heroinu označují svou produkci speciálními razítky a do zásilek vkládají reklamní letáky opěvující jakost svého zboží.
Jenže po Obamových posilách tu bude 100 tisíc Američanů (plus přibližně 45 tisíc vojáků z NATO a dalších států); v Iráku jich bylo v roce 2007 téměř 170 tisíc. Afghánistán je o polovinu větší než Irák a je tu zcela jiný terén. Vojenská stanoviště jsou od sebe oddělena vysokými horami a vojáci se většinou přepravují vrtulníky. Neexistuje pořádná silniční síť. A nikdy tu nebyl ani skutečný stát: je to země mnoha národností, tvořících mnohem složitější mozaiku než v Iráku, a vesnic, kde lidé neznají pojem daně. Centralizovaný stát si přejí vybudovat hlavně kábulské elity - už přes dvě stě let. Od roku 2001 k tomu využívají západních vojáků, v podstatě učinili Západ rukojmím své ideje.
Navíc Taliban je - na rozdíl od Al Kajdy v Iráku - místní organizace, takže má větší podporu obyvatel. A povstalci měli až donedávna otevřené dveře v sousedním Pákistánu, kam se vždycky mohli ukrýt.
„Taliban vytváří vlastní státní strukturu Islámského emirátu Afghánistán,“ píše se ve zprávě, kterou vytvořil letos na podzim generál Stanley McChrystal, velitel tamních amerických vojsk a současně i mezinárodních sil (včetně Čechů) působících pod hlavičkou mezinárodních sil v Afghánistánu ISAF. „Vytvořil ,šariátské‘ soudy, aby přinesl rychlou spravedlnost, a v oblastech, které kontroluje, ji také vynucuje. Tvrdí, že poskytuje ochranu před zkorumpovanou vládou, kriminalitou a místními mocnými. Prohlašuje, že chrání muslimskou a afghánskou identitu obyvatel.“
Něco na tom je. Přehmaty cizích vojáků vyvolaly v lidech odpor. Vrchní velitel operací amerických sil mi před lety v Kábulu otevřeně řekl, že ví, že většinu útoků nepodniká proti skutečným talibancům a Al Kajdě, ale proti nepřátelům svých informátorů. (K tomu připočtěme řadu drobností: třeba že blonďaté norské příslušnice ISAF jezdily po Kábulu v otevřených autech se zbraněmi a odhalenými vlasy, což pobuřovalo afghánské konzervativce.) Méně voleb a více policistů Taliban dnes ustavil své struktury ve většině provincií, a dokonce už i části obyvatel nakloněných Západu to nepřijde tak hrozné. „Na jedné straně tlačí Taliban, na druhé vláda, takže mnozí musí pracovat pro obě strany,“ řekl mi tento týden při návštěvě Prahy afghánský novinář Ramatulláh.
Generál McChrystal chce tohle změnit. Podle jeho nové strategie z konce léta mají jeho vojáci vystoupit z obrněných vozů, chovat se lépe k místnímu obyvatelstvu, a dokonce se naučit základům místních jazyků. Už nemají jen pořádat nájezdy proti nepřátelským bojovníkům. Jejich úkolem je obsadit určité území, držet ho a zajistit místním obyvatelům bezpečnost.
Jenže prezident Obama navíc ohlásil začátek stahování Američanů na léto roku 2011. To odporuje základnímu pravidlu, že úspěšná protipovstalecká strategie vyžaduje přítomnost vojáků celá léta. Takhle si bojovníci Talibanu budou myslet, že stačí, aby přečkali osmnáct měsíců.
Snad by bylo možné po zničení nejradikálnějších islamistických skupin použít starý koloniální model, po léta uplatňovaný Brity a posléze pákistánskou vládou, dokud ho nezničili islámští radikálové. V tomto modelu byla část území pod kontrolou místních vůdců a centrální vláda s nimi vyjednávala přes svého zmocněnce. Ten jednou za čas přivezl kufřík peněz, dojednal průjezdnost hlavních silnic a případně povolení postavit na kmenovém území několik vojenských základen. „Než abychom jako Západ utráceli za místní a parlamentní volby, plánované v Afghánistánu na příští rok, nechme Afghánce svolat Loyu Jirgu (tradiční kmenové shromáždění), která by měla být otevřena všem, i povstalcům. A dejme peníze na posílení místní policie,“ říká Václav Pecha, který působil v českém rekonstrukčním týmu v Lógaru a poté pomáhal s letošními volbami.
Ostatně: podle průzkumu nadace Asia Foundation 71 procent Afghánců podporuje snahu vlády vyřešit situaci jednáním a usmířením s opozičními ozbrojenci.
***
Na otázku Jak nyní hodnotíte situaci v zemi? letos v únoru poprvé odpověděla většina (58 %) Iráčanů, že velmi dobře nebo docela dobře Možná by bylo po zničení islamistických skupin možné aplikovat starý koloniální model, uplatňovaný Brity a posléze pákistánskou vládou. Tedy: oslovit místní vůdce s kufříkem peněz.
***
Z Iráku už můžeme jít, ale z Afghánistánu? (Vývoj počtu amerických vojáků a další projekce)
Američtí vojáci v Iráku a v Afghánistánu
Plány na stažení amerických vojáků z Iráku
Plán prezidenta Obamy na vyslání dalších 30 000 mužů
Co si myslí Afghánci - jde vývoj v zemi špatným nebo dobrým směrem?
správným špatným
2004 64 % 11 %
2005 77 % 6 %
2006 55 % 22 %
2007 54 % 24 %
2009 40 % 38 %
Co si myslí Iráčané - jak hodnotíte bezpečnost ve svém okolí?
(odpovědi velmi dobře a dobře)
2004 49 %
2005 61 %
2006 46 %
2007 42 %
2008 63 %
2009 84 %
Přístup k základním potřebám (v procentech)
Irák (2009)
Pitná voda 45
Kanalizace 20
Afghánistán (2008)
Pitná voda 23
Kanalizace 12
