Váš poslední film Dny zelených nadějí ukazuje, co se doopravdy dělo v Íránu během loňských voleb, především než začaly nepokoje. Je to jeden z mála snímků z tohoto období, kromě řady videí natočených na mobilní telefony, které kolují po internetu. Co doopravdy film ukazuje a jaký vzkaz se snaží předat okolnímu světu?
Lidé z celého světa už mohli vidět události, které následovaly po červnových prezidentských volbách, tak jak je zaznamenaly objektivy amatérských fotografů a filmařů. Ale dosud se nemohli na vlastní oči přesvědčit, jak to celé začalo a co vlastně bylo příčinou té obrovské frustrace, která vyhnala Íránce do ulic. Myslím, že mezi lidmi to začalo vřít už před samotnými volbami a že víra Íránců ve změnu je přivedla k volebním urnám. Pocit nespokojenosti a odevzdanosti z politické situace prosakoval celou společností. Před 30 lety začali Íránci jinou revoluci, ale její cíle zůstaly nenaplněny. Před 12 lety si vybrali reformního prezidenta, ale vláda opět nebyla úspěšná. Před 4 lety bojkotovali volby a k moci se dostal Ahmadínežád. Tentokrát se miliony lidí rozhodly volit s nadějí, že se něco změní, a doopravdy netušily, kam to vyústí.
Filmem bych chtěla celému světu především sdělit, že víra v srdcích Íránců je tak silná, že svůj boj nevzdají za žádnou cenu. Také bych chtěla upozornit, že tady nejde o žádný boj mezi dvěma skupinami Íránců. Je to stát a Ahmadínežádova vláda, které utlačují lid. Snímek Dny zelených nadějí také ukazuje, že lidé, ať už podporují jakoukoli stranu, spolu pokojně a otevřeně debatují na ulicích. To je skutečný íránský lid, ne ti, kteří do ulic přinášejí násilí.
* Jak jste zmínila, nikdo nečekal, jak se budou události po volbách vyvíjet. Kdy jste tedy přišla s myšlenkou natočit podobný film?
Všechno začalo zhruba dva až tři měsíce před volbami. Cítila jsem změnu nálady mezi Íránci. Lidé, kteří dosud byli rozhodnutí volby bojkotovat, se najednou rozhodli jít volit. A podobné vzedmutí naděje v minulosti často brzy narazilo na represe a útlak. Stalo se to jak při revoluci našich otců v roce 1979, tak i před dvanácti lety během pokusu o reformní vládu. Původně měl být film postavený na záběrech zachycujících optimismus a nadějné očekávání před volbami, které by se prolínaly se záznamy násilných incidentů na Teheránské univerzitě z roku 1999. Plánovala jsem to tak, protože mě nikdy nenapadlo, že by se něco podobného mohlo stát znovu. Že by lidé umírali, jen protože chtěli vědět, kde skončily jejich hlasy. I proto jsem pak plánované snímky nahradila záběry, které se podařilo natočit statečným Íráncům během povolebních nepokojů v loňském roce.
* Jak obtížné bylo film natočit? Nejen co se týká získání povolení, ale také kvůli atmosféře těch dní, kdy byla většina národa v ulicích… Jaké jste musela překonat překážky?
Film jsem musela natočit bez oficiálního povolení. Moje rodina má totiž zákaz v Íránu natáčet. Před několika lety, kdy vládní cenzura přitvrdila, jsme museli odjet ze země a svou práci dokončit jinde. Týká se to například mého předchozího filmu Buddha padl hanbou, který jsem musela dotáčet v Afghánistánu. Co se týká Dnů zelených nadějí, tak s nadsázkou říkám, že jsem měla nejpočetnější obsazení i štáb v historii.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Zároveň jsem ale byla na všechno sama. Někdy jsem se za svými herečkami musela s kamerou honit po ulici. Několikrát mě kvůli kameře zastavili policisté, občas jsem právě natočený záznam musela smazat.
Během kampaně se ale každý snažil udělat pro změnu vše, co uměl. Mír Hosejn Músáví říkal, že každý Íránec je „zelený bojovník“.
* Jak myslíte, že cesta, na kterou Íránci nakročili, bude pokračovat?
Nedokážu mluvit za všechny obyvatele, protože každý se s nastalou situací vyrovnává po svém. Ale je hrozně důležité, že se podařilo natočit řadu amatérských záznamů povolebního násilí a navzdory potížím je poslat do světa. Aby všichni viděli, co se v Íránu děje. A věřím, že o tom musíme stále mluvit a křičet nahlas, aby nás svět vyslyšel. Co mě opravdu překvapuje, je skutečnost, že Írán vězní nejvíc novinářů na světě. A ještě víc jsem šokovaná, že jejich kolegové v zahraničí před tím zavírají oči. Celý svět společně se všemi Íránci by měl otevřít oči, aby zjistil, jak jsou v Íránu potlačována lidská práva.
* Jak může práce Íránců v exilu, jako jste například vy a vaše rodina, pomoct hnutí uvnitř státu?
Role Íránců v exilu je velmi důležitá. Po posledních volbách se život mnoha lidí v zemi změnil. Životy těch, kteří šli k volbám. Mnoho jich bylo uvězněno. Řadu lidí mučili. Mnoho žen během zadržení znásilnili. Někteří byli zabiti a další neměli jinou možnost než utéct ze země. A my patříme k nim. Až do 12. června bylo jméno Ahmadínežád pro svět synonymem pro Írán, a co řekl, bylo vnímáno jako požadavek íránského národa. Ale doufám, že dnes už je obrázek o Íránu v očích světa jiný. Nyní bychom měli být my hlasem lidu v Íránu a tlumočit světu, co si národ přeje, ne to, co si přeje stát.
* A co si podle vás íránský lid přeje?
Můžu říct, že zelená barva je pro nás symbolem míru na zemi a demokracie v Íránu. Ale Ahmadínežád chce válku ve světě a fašismus v Íránu.
***
Profil
Hana Makhmalbaf (21) Íránská režisérka pocházející z významné filmařské rodiny. Film Dny zelených nadějí, který je jejím druhým v pořadí, získal na loňském festivalu v Benátkách Cenu za statečnost. Kvůli filmu, který odkrývá brutalitu íránské policie po loňských volbách, musela opustit svou zemi.
O autorovi| HANNAH KAVIANI, Autorka je překladatelka
