Na setkání na Střeleckém ostrově spisovatelé nejprve vypustili balonky pro společnou Evropu, přičemž v průvodu nechyběly ani transparenty ostře se vymezující vůči irské literatuře, kupříkladu „Nechte si W. B. Yeatse, my snídáme eurovejce!“
Poté se konalo diskusní fórum, kde bylo také možno slyšet mnoho odmítavých hlasů. S přednáškou rovněž vystoupil irský literární vědec Flann MacOwetz, který zdůraznil, že Irové sice mohou být pyšní na svou literární tradici, ale ať také nezapomínají na to, že mnoho irských autorů tvořilo v - dobrovolném - exilu, na kontinentu.
MacOwetz pak velmi citlivě ukázal, že Irové zvolili špatný směr - místo proevropsky smýšlejícího Jamese Joyce se vydali za odrodilcem Samuelem Beckettem.
Irský vědec připomněl slavný monolog Molly Bloomové z Joyceova románu Odysseus: „... a já jsem si řekla ten nebo ten co na tom potom jsem ho očima požádala ať mě znovu požádá ano a on mě potom požádal ať ano řeknu ano má horská květino a nejprve jsem ho pažema objala a stáhla k sobě až ucítil má navoněná ňadra ano a srdce mu bušilo jak divé a ano řekla jsem ano chci Ano.“
Obyvatelé zeleného ostrova se však nyní podle MacOwetze rozhodli čekat na Godota: VLADIMÍR: Tak jdem?
ESTRAGON: Jdem.
Nepohnou se.
Do pěkné diskuse se však poté přihlásil v Praze bohužel právě pobývající portugalský bohemista Vítor V. Couto. Ten prohlásil, že ještě nemá jasné důkazy, ale je na stopě objevu: Lisabonská smlouva včetně podepsaných politiků je mistrnou mystifikací - poctou slavnému Fernandu Pessoovi. „Copak někdo z nás lidi, jako je Merkelová, Topolánek či Fico, skutečně viděl? A copak ten, kdo je viděl, může potvrdit, že to byli skutečně oni?“ Netřeba snad dodávat, že vývody pana Couta v sále příliš příznivců nenašly.
Přesto lze s velkým uspokojením konstatovat, že o budoucnosti Evropy se debatovalo na pravém místě - v jejím srdci. A velmi potěšující také je, že spisovatelé jsou znovu v čele českého národa. Třeba i proto, že se v předsálí taktéž přetřásala nanejvýš podstatná otázka: Patří Turecko na Euro?
