Na scéně Kolowratu se sešel islandský tým, v němž domácí barvy zastupuje jen dramaturg Martin Urban. Den naděje vykazuje zřetelnou poučenost angloamerickým realistickým psychologickým dramatem. Vzhledem k tomu, že jde o dílo do jisté míry autobiografické, které těží z historie vlastní rodiny, v mnohém připomene O’Neillovu Cestu dlouhým dnem do noci. Také zde sledujeme složité vztahy dvou bratrů a jejich autoritativní matky, dokonce konflikt mezi sourozenci vyrůstá z tvůrčího literárního procesu. Sigurdsson však svou hru výrazně zasazuje do padesátých let s jejich autentickou sociální i politickou atmosférou. Zde ovšem naráží na naši zkušenost, která má toto období spojené se zcela jinými problémy.
Možná i to je důvod, proč hra působí tak popisně realisticky, až naturalisticky. Poetický tón, který sem vnáší duševně nemocná dcera, talentovaná básnířka, je jen další barvou v rodinném spektru, o nějaké jiné rovině se nedá mluvit.
Samozřejmě téma hledání a pochopení vzájemných citových vazeb je obecně platné, ale popravdě na podobné téma existuje řada lepších děl. Sigurdsson se občas uchyluje dokonce k některým klišé -mladší z bratrů se „zaprodá“ bohaté snoubence a komerčnímu či pravicovému tisku. Když divák propluje vlnami alkoholismu, znásilňování a nenávistných potyček, autor nechá z této zdánlivé bezvýchodnosti zasvitnout naději.
Obsazení proti typu Režisér Gudjón Pedersen realistický půdorys hry ještě podtrhuje. Už scéna Rebekky A. Ingimundardóttir vytváří v Kolowratu docela útulný interiér se všemi náležitostmi. Jen zamřížovanými okny a stálým zamykáním dveří se liší od obvyklého standardu. Herci se zde také chovají stejně jako v reálu, dokonce ho rozžívají řadou reálných akcí: tak se zde vaří, žehlí, poklízí atd. Hře se tak bohužel nedodává autenticita, ale nešťastně se to podepisuje na vnitřním rytmu inscenace, který místy jako by chtěl nahrazovat reálný čas.
A jako by to ještě nestačilo, herci jsou někdy obsazeni proti typům, ale není toho nijak logicky využito. Štíhlý Jan Hájek coby svalovec Reynir má zřejmě představovat falešnost matčiny iluze o něm. To je ovšem jen dohad. Jinak je tato postava obdařena obrovskou mírou nesnesitelných tezí vrcholících prezentací autorovy vzdělanosti. Jiný důvod, proč se zde vypočítávají světoví autoři a hudebníci, se hledá těžko. Jan Hájek by zasloužil státní cenu za to, jak se mu podařilo dodat všem těmto frázím punc přirozenosti a skutečné duševní revolty.
Podobně dostal protiúkol Ondřej Pavelka. Jeho Gunnar je postavou sice životnější a Pavelka věrohodně hraje jeho alkoholismus, prázdnotu i jistou asociálnost, ale kdyby se snažil sebevíc, dělníka ze sebe neudělá. Stejně jako výrazně mladšího partnera Miluše Šplechtové. Lucie Žáčková v Aldě zřejmě dokonale splňuje režisérovu představu, ale sebevěrnější portrét mentálně nemocné pacientky se bez přesné jevištní stylizace neobejde. Kateřina Burianová (Gudny) se až příliš spolehla na komorní prostor a supercivilní projev, Michal Slaný naopak svého Hordura vybavil jen hlučnou agresivitou. Tíha inscenace však spočívá především na představitelce matky Laury, Miluši Šplechtové. Té se nejpřesvědčivěji podařilo rozehrát rozporuplnost této postavy, která navenek vládne rodině nekompromisní rukou, ale sama se potýká s vnitřními běsy, jež zastírá falešnými iluzemi. Jen díky Šplechtové, která dává divákovi nahlédnout do Lauřiny duše, nevyznívá konec inscenace ploše.
HODNOCENÍ LN **
Birgir Sigurdsson: Den naděje
Překlad: Helena Kadečková Režie: Gudjón Pedersen Dramaturgie: Martin Urban Národní divadlo Česká premiéra 14. 11. 2008
