Že se má výborně, říkal i tehdy, když se už dávno „výborně“ neměl: v posledních letech ho nemoc upoutala na lůžko, ze kterého již nevstával, a věděl, že už nevstane. A stejně ještě v posledních interview z něj vyzařovalo základní založení jeho ducha a mysli: tou byl realismus, optimismus a talent nahlížet na věci s odstupem, a hlavně schopnost posuzovat, co je dobré a co zlé.
Na Medkovi přece bylo fascinující, jak rychle, přesně a jednoduše, tak, že tomu rozuměl každý, uměl vyhmátnout jádro věci a se vzácným šarmem ho formulovat. Ivan Medek věděl, jak je důležité mít v základních morálních a etických soudech a postojích jasno a pořádek. Netápat relativisticky: na jedné straně, na druhé straně. Ne, Medek se nestyděl říct: toto je dobré pro demokracii, to je špatné pro demokracii. A demokracie vychází z etiky a ta je zakotvena ve víře v Boha. To říkal tady, v mravně znejistělé ateistické společnosti – a říkal to vesele a jakoby samozřejmě, bez křečí a moralizování. Po odchodu v mnohém mu blízkého Pavla Tigrida byl Ivan Medek konstantou demokratického „vkusu“ a v nejlepším slova smyslu personální demokratickou „institucí bez portfeje“. V tom byl jeho největší význam a v tom tu bude naší stále nejisté demokracii nejvíce chybět.
Také v republikánské společnosti pyšné na své plebejství je vždy dobré, když v ní existují lidé s elitním původem. Není to podmínka, ale když ji nepromarní, dává jim to jistotu.
Ivan Medek se narodil do rodiny „oficiálního“ hrdiny první republiky, armádního generála Rudolfa Medka, spisovatele a nejznámějšího československého legionáře. Maminka byla dcera malíře, nejvýznamnějšího českého impresionisty Antonína Slavíčka, kterého sice nepoznal, ale jeho vliv v rodině žil přes matku, pro niž nepřestal být vzorem. Přes několik kolen byl dokonce příbuzný T. G. Masaryka: jeho babička si po Slavíčkově smrti vzala syna Herberta, takže TGM byl de facto jeho nevlastní pradědeček. Ivanův o rok mladší bratr Mikuláš se stal legendárním malířem, Jacksonem Pollockem českého moderního umění. Ivan se o něm vždy vyjadřoval s úctou a láskou.
To samé platilo o otci, který zemřel v roce 1940 utrápený ze zániku republiku, kterou chtěl do poslední chvíle bránit: po Mnichovu vrátil na protest nejvyšší francouzské vojenské vyznamenání. Když jsem s Ivanem Medkem dělal před lety rozhovor, přišla řeč také na otcovo literární dílo: víte, ty romány už se asi číst nebudou, to vzal čas a doba je jiná, ale zkuste si vzít jeho básně, ty úplně nezastaraly – a podal mi právě vyšlý výbor z Medkovy poezie Odvrhnutý básník. A dodal, on byl v podstatě velmi nevojácký člověk, cítil se být především básníkem.
Ivan Medek o sobě říkal, že na rozdíl od otce a nesmírně talentovaného bratra, on sám velký umělecký talent nemá – a pravděpodobně to bylo realistické zhodnocení sebe sama. Byl však příkladem toho, jak může důstojně působit v umění a kultuře. Táhlo ho to k hudbě, sám i zkoušel komponovat, studoval skladbu na konzervatoři, ale brzy poznal, že jeho role je sekundární, pomocná, že bude spíše o hudbě psát než ji tvořit, a ještě nejlépe: bude jí sloužit jako organizátor a propagátor. Ještě před tím přišel únor 1948, oba bratři byli jako synové známé prvorepublikové elitní rodiny vyhozeni ze studií, Mikuláš z akademie, Ivan z konzervatoře, jemu přitížilo přátelství s proskribovaným dirigentem Václavem Talichem. V roce 1953 ho přece jen přijali do České filharmonie, kde působil na různých organizačních místech, byl asistentem šéfdirigenta Karla Ančerla, seznámil se s mladým Václavem Neumannem, podařilo se mu rehabilitovat na sklonek života Václava Talicha. Sám byl přitom několikrát vyhozen, vždy z kádrových důvodů. V roce 1963 našel zaměstnání v Pražském jaru, ovšem s tím, že nesměl jezdit do zahraničí, nesměl se stýkat s cizinci, měl být pod dohledem organizace KSČ. Oficiálně se jeho funkce jmenovala zřízenec, neoficiálně vykonával funkci dramaturga. Definitivní výpověď z filharmonie dostal po lednu 1970, když zařadil na program České filharmonie kantátu Arthura Honnegera Jana z Arku na hranici – rok před tím se upálil Jan Palach. Ve svých vzpomínkách píše, že když mu dával tehdejší šéf filharmonie Jiří Pauer výpověď, vůbec se nedivil. Místo pak našel ve vydavatelství Supraphon. Odtamtud vyletěl okamžitě po oznámení prvních signatářů Charty 77.
Prohlášení charty podepsal v prosinci 1976 v kavárně U Nováků, kde se s ním sešel filozof Jiří Němec. Netajil se tím, že hudba Plastiků není právě jeho gusto a že hudebně jsou si s undergroundem dosti vzdáleni, ale jde o princip: když začne režim zavírat lidi kvůli jedné věci, pak začnou třeba i kvůli druhé. Podepsal prý se slovy: „Mně umřel táta, mně umřela maminka, mně umřel bratr. Kdyby tady byli, všichni by to podepsali. Já to podepisuje za víc lidí, nejen za sebe. Tady to máš.“
Nejbližší byla Medkovi ta skupina disentu, která se hlásila ke křesťanství. Už během Pražského jara se zapojil do pokusů „obrodit“ Čs. stranu lidovou a postavit ji na vlastní nohy, což samozřejmě vzalo po srpnu za své. Ale kontakty s teologem Otou Mádrem a dalšími zůstaly až do chartistických časů živé. Po výpovědi ze Supraphonu nastoupil jako saniťák do nemocnice Na Františku, ale i odtamtud byl záhy vyhozen, jako záminka posloužila účast na pohřbu prvního mluvčího Charty 77 Jana Patočky. Další místo našel jen jako umývač černého nádobí v hospodě U tanku pod Petřínem. Šikana, výslechy a různé druhy perzekuce se staly běžnou náplní jeho dní. Jeho jméno bylo relativně známé, ale ne zas natolik, aby zabraňovalo StB sahat po tvrdých metodách. V květnu 1978 ho Státní bezpečnost po jednom z výslechů odvezla se zavázanýma očima do lesa kamsi u Lán. Tam ho praštili a nechali ležet. To byla poslední kapka, Ivan Medek se rozhodl, že bude užitečnější v exilu. Přijal nabídku rakouského kancléře Bruna Kreiského a požádal o vystěhovalecký pas. Rozloučil se s rodinou, s ženou, se kterou se krátce před tím rozvedl, a se třemi dospělými dětmi a odjel do Vídně.
Další etapa Medkova života je spojena s Hlasem Ameriky, kde se jeho příspěvky poprvé ozvaly na začátku roku 1979. Nejprve je psal a vysílal bez honoráře, později z washingtonské redakce navrhli, aby přispíval pravidelně, a to již mu něco platili. Přivydělával si jako pracovník emigračního úřadu ve známém uprchlickém táboře v Traiskirchenu. Zaměstnancem Voice of America se paradoxně stal až po pádu režimu a zůstal jím do roku 1993, kdy Hlas přestal česky vysílat. Tehdejší posluchači vědí, že základem Medkových hlášení do vlasti byly informace o činnosti opozice, tedy především Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, jehož byl Medek členem, že referoval o perzekvovaných a pronásledovaných lidech v Československu. Četl dokumenty a prohlášení, která se k němu dostávala především telefonicky. A vědí také, kolik důležitých věcí se podařilo sdělit právě prostřednictvím Medkova hlasu, který měl při vší snaze o „objektivnost“ podání svou nezaměnitelnou dramatičnost, údernost a patos. V jistém smyslu to byl umělecký přednes. Když poprvé ohlásil, že šéfdirigent české filharmonie Václav Neumann se rozhodl na protest proti perzekuci signatářů Několika vět nespolupracovat s oficiálním rozhlasem a televizí, mohli jsme to již vnímat jako předzvěst pádu režimu. A jako Medkovu velkou profesní satisfakci.
Medkův znělý hlas pak býval ozdobou pravidelného předávání státních vyznamenání na Hradě při příležitosti 28. října. Václav Havel jej na jaře 1993 přijal jako ředitele odboru vnitřní politiky, po třech letech se stal vedoucím prezidentské kanceláře, kde zůstal do roku 1998. Základním rysem Medkova hradního angažmá byla a zůstala loajalita, noblesa a důstojnost úřadu. V jeho výkonu bylo možné rozpoznat cosi aristokratického, byť jeho původ byl hluboce republikánský – ale to se nevylučuje.
Ivan Medek byl velkou postavou české demokracie, protože věděl, že k ní nezbytně patří odvaha, dobrá mysl a schopnost rozlišovat dobré od zlého. V tom byl jeho talent mimořádný.
***
Mně umřel táta, mně umřela maminka, mně umřel bratr. Kdyby tady byli, všichni by chartu podepsali. Já to podepisuji za víc lidí, nejen za sebe. Tady to máš.
Medek se nestyděl říct: toto je dobré pro demokracii, to je špatné pro demokracii. A demokracie vychází z etiky a ta je zakotvena ve víře v Boha.
