Každý, kdo se s tímto Čechovovým textem setká, si musí především položit otázku, kdo je pro něj sám Ivanov. V Činoherním klubu jde o člověka, který se ocitá v období, kdy začíná po třicítce s jistým bilancováním. Čičvák tedy ani tolik neakcentuje módní syndrom vyhoření, který jistě působí aktuálně, jako spíše otázky, jaké si každý v jisté životní etapě klade. A Ivanov to dělá hodně hlasitě a pořád. Je dokonce tak zahleděn do sebe, že mu na city ostatních nezbývá dost sil. Jak bezohledně raní manželku Annu, když jí prozradí lékařský ortel! A jak toho potom lituje! Nezničí ho společnost, která ho obklopuje, i když je malicherná, nepříliš duchaplná a omezená (kolikrát se zde jen ozve slovo nuda). Ale stejně jako z ní nikdo nedovede vykročit, tak také Ivanov neustále mluví, mluví a mluví. I když se vnitřně trápí tím, jak na otázky, které si klade, nedokáže odpovědět.
Dvě rozdílné titulní postavy
Paradoxně skutečným činem se stává až jeho sebevražda, jež je tady aktem vnitřního osvobození. Je to vědomé rozhodnutí, východisko z možné budoucí rezignace, která se už dávno zmocnila jeho přítele Pavla Lebeděva. Ten se na rozdíl od Ivanova už ničím neznepokojuje, důležitý je pro něj klid a souvislé dávky alkoholu. Vladimír Kratina hraje Lebeděva ukázněně, s jistou bodrou neohrabaností a milou tolerantností pijana, jenž se upřímně snaží porozumět komplikacím, které si on už vůbec nepřipouští.
Vlastně je v tom malém světě, který dokáže trefně ironizovat, docela dobře zabydlený. Proti tomu Radek Holub jako Borkin představuje sice komického a zábavného společníka, který si rád navléká k obveselení všech šaškovskou masku, hýří energií a nápady, ale ve skutečnosti jde o bezskrupulózní pijavici.
Labudův hrabě Šabelskij navenek srší temperamentem a šarmem, připomíná (i když už trochu vypelichaného) lva salonů a bezkonkurenčního vtipného glosátora. Jen se zdá, že nejdůležitější pro něj je se nezastavit, nepřipustit si, že život pomalu končí. Proč si ještě chvíli nepředstírat, že má všechno před sebou, a pořádně si neužít. Jen by ho nesměly zrazovat náhle posmutnělé, tolik vědoucí oči, prudká změna nálady a celé atmosféry.
To doktor Lvov má jasno ve všem. On je tím jediným správným nositelem morálky, spasitelem Anny a kritikem cynické společnosti. Milan Mikulčík ho hraje s planoucím zrakem a patřičně emfaticky, aby rychlým střihem odhalil schematičnost jeho tirád pečlivě uzavřených v označených přihrádkách.
I když Čičvák v inscenaci působivě mísí reálné prvky se stylizovanými, přesně pointuje řadu groteskních situací, důsledně nakládá s jednotlivými motivy, nejcennější je právě ambivalentnost postav, přičemž jednotlivé osudy skládají ten proklamovaný bohatý celek generační výpovědi, kam každý přispěje i zdánlivě dílčím detailem. Pro titulní postavu a mladou Sášu zvolil režisér dvojí obsazení, které podstatně proměňuje tvář inscenace. Jan Hájek je více do sebe ponořený, nervnější, hlubší, „autentičtější“, a tím více vyniká dvojlomnost jeho postavy. Matěj Dadák je povrchnější, jakoby udivenější vlastní neschopností, sebeironičtější, ale také schematičtější. Inscenace s jeho Ivanovem je více vyhrocena do groteskních poloh, ale komické momenty zde někdy překrývají sdělení, občas se mění až v „čísla“. Jiné jsou i jejich ženské protějšky. Magdaléna Borová je Sášou více dívčí, čistou, takovou upřímně odhodlanou premiantkou, která se rozhodla splnit svůj úkol - převychovat Ivanova a donutit ho ke štěstí - na výbornou, Helena Dvořáková je zase razantnější, urputnější, ambicióznější i racionálnější. Ivanovovy osudové ženy dobře doplňuje Dana Černá jako Anna, poznamenaná sice tragikou blížící se smrti, ale zároveň nesnesitelná svým dusivým objetím.
Inscenace Ivanova v Činoherním klubu tak není příběhem jednoho člověka „trpícího nemocí vůle“, ale skládankou mnoha životů, které se ptají po jeho smyslu.
HODNOCENÍ LN ****
Anton Pavlovič Čechov: Ivanov
Překlad: Leoš Suchařípa Režie: Martin Čičvák Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka Scéna: Tom Ciller Kostýmy: Marija Havran Činoherní klub, premiéry 1. a 2.
listopadu 2007
