„Vybrala jsem si Izrael v rámci mezifakultní dohody kvůli tamní univerzitě. Mají jedny z nejlepších bezpečnostních studií právě kvůli komplikovanému regionu a častému terorismu,“ vysvětluje výběr školy Nosková. Na výšce v Praze se věnuje teritoriálním studiím, programu, který mimo jiné zkoumání problematických regionů zahrnuje. Že blízkovýchodní konflikt pocítí jednadvacetiletá studentka na vlastní kůži, ale při odjezdu netušila.
Výuku v Izraeli navíc ani nezažila. Začátek semestru byl plánovaný na 17. října, kvůli nečekanému vpádu Hamásu do země však pravděpodobně neodstartuje. Rozhodně ne v prezenční formě.
„Shodou okolností jsem se v sobotu ocitla v bytě mých italských spolužaček v Tel Avivu přímo na hlavní ulici. Domů jsme se vrátily asi v pět ráno, v šest jsme šly spát. Po hodině a půl mě probudily sirény. Byla jsem jediná, kdo byl vzhůru. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mi to nezdá nebo jsem si to nevymyslela. Byla jsem v šoku,“ popisuje sobotní probuzení studentka.
Zmatená prošla bytem, aby se podívala z okna. Viděla, jak místní utíkají do krytů, a tak vyšla na chodbu domu, kde jí Izraelci vysvětlili, že je potřeba se schovat.
„Izraelci jsou na bombardování zvyklí. Mají dokonce aplikace, poučovali nás, ale bylo vidět, že sobotní úder je překvapil. Útokům většinou předcházejí například potyčky na ulicích, a to třeba ve východním Jeruzalémě, nebo jiné konflikty. Tohle ale přišlo z čista jasna,“ říká Nosková. Na otázku, zda ona během tří týdnů v Tel Avivu zažila nějakou jinak vyhrocenou situaci, odpovídá záporně.
„Je to rušné město, ale všechno bylo v pořádku, žádné potyčky. Nejvíce hluku bylo právě na hlavní ulici, kde jsem bydlela u kamarádek, ale během sobotního rána Tel Aviv úplně ztichl.“
Během dopoledne studentka z města odjela taxíkem. Hromadnou dopravou se bála jet. Kolem si všímala policejních zátarasů. „Všude byly kontroly, provoz byl absurdní. Normálně by cesta do města trvala třeba hodinu a půl, takhle jen dvacet minut.“
Vládní speciál Česko nabídlo až v úterý
Pro odjezd z Izraele se rozhodla hned během víkendu. „Vzala jsem první letenku, která byla dostupná. Kupovala jsem u izraelské společnosti El Al, která lety rušila nejmíň. Vždy jsem si nějakou našla, ale asi pětkrát mi hned zmizela. Podařilo se mi ji koupit v neděli, a to do Milána v úterý v sedm ráno,“ sděluje.
S odjezdem ze země jí pomáhala rodina z Česka. Všichni se snažili najít let, kterým by se Alexandra dostala do Evropy. Česká ambasáda sice komunikovala, organizace vládního speciálu však trvala příliš dlouho.
„Vládní speciál mi nikdo přímo nenabídl. Sama jsem na velvyslanectví volala, protože jsem měla interní informaci, že se uskuteční, ale už v tu chvíli bylo sto zájemců přede mnou. Řekli mi, že pokud mám svůj let do Evropy, ať rozhodně jedu, že místa zaručit nemůžou.“
Možnost vrátit se z Izraele do Prahy vládním speciálem obdržela až v úterý kolem poledne. To už se ale nacházela v Itálii. „Můj přítel byl shodou okolností ve Florencii, teda asi čtyři hodiny autem od Milána, tak mě vyzvedl,“ říká. Letenku do Prahy však zatím nemá. Nechtěla ji kupovat předem, když si nebyla jistá, jestli z Tel Avivu odletí.
Do Izraele by se přitom v budoucnu ráda vrátila. „Zahraniční oddělení Karlovy univerzity mi řeklo, že pokud se do Izraele vrátím, nebudu mít jejich podporu. Každopádně i kdybych teď v zemi byla, neměla bych univerzitu. Ta moje teď funguje jako sběrné místo, kam lidé nosí jídlo a oblečení, ale chodí taky darovat krev. Většina studentů i profesorů jsou navíc povoláni. Země je ve válečném stavu,“ vysvětluje.
„A já mám teď prodloužené prázdniny,“ směje se. „Myslím si, že můj příběh je malicherný oproti tomu, s čím se tam musí potýkat jiní,“ doplňuje.
Se zahraničními studenty z univerzity zůstává v kontaktu. „Většina mých spolužáků je teď na Kypru. Tam byla dostupná hned první letenka, ale jeden můj spolužák v Tel Avivu zůstal. Jsem s ním v kontaktu. Občas si napíšeme ve skupině, co se v Izraeli teď děje. Ptáme se ho, jestli je v pořádku.“
Jako česká studentka se Alexandra ze své školy vrátila jediná. „Do Izraele měly přiletět ještě dvě holky. Ptaly se mě, jestli mají jet, ale musela jsem je přesvědčovat, aby zůstaly doma. Psala jsem si s jednou z nich a ptala jsem se jí: ‚Já se snažím koupit si letenku pryč a ty sem chceš jet?‘ Asi když člověk situaci v Izraeli nevidí, nedokáže ji odhadnout,“ uzavírá.
