V Praze je ukrutné vedro a teploty nad třicet stupňů donutily i mě, zapřísáhlého odpůrce odhalování, abych si do města vyrazil v šortkách, a ukázal tak všem na odiv své nohy v barvě 30% sýru Eidam.
Jak se však brzy ukázalo, vzít si šortky opravdu nebyl dobrý nápad. Když jsem totiž vylezl z auta na Václavském náměstí a ušel jsem asi sto metrů, zjistil jsem, že mé úžasné šortky od Armaniho mají rozbitý zip. Chichotající se slečny, které kolem mě procházely, mě nejprve vyvedly z rovnováhy, ale když jsem po pár minutách rychlé chůze vešel do ztemnělého kinosálu, veškerý stud ze mě spadl.
Jedni ho označují za film roku, jiní tvrdí, že jde o hloupou komedii plnou nesmyslů a předraženého oblečení. Jisté je, že všichni fanoušci seriálu Sex ve městě se na tenhle film těšili několik let a rozhodně si v něm přijdou na své. I já jsem s velkým úžasem v obličeji hleděl na překrásné šaty hlavních představitelek, měnící se v každé scéně.
Sen, nebo realita?
Snad ani neexistuje značka luxusního oblečení, která by ve filmu neměla své želízko v ohni. Skoro by se dalo říci, že oblečení se stalo důležitější součástí filmu než samotný sex (i když i na ten přišla mnohokrát řada). Byla to tedy především móda, co mě přivedlo k myšlence porovnat realitu s fikcí a módu se sexem. Je fenomén Sexu ve městě jen vyumělkovaný americký sen, nebo realita, ve které každý najde něco ze sebe samého?
Abych získal důkazy o genialitě – nebo naopak naprosté stupiditě – Sexu ve městě, rozhodl jsem se hlavní ženskou hrdinku Carrie Bradshaw srovnat sám se sebou. Na první pohled by se mohlo zdát, že naše životy jsou si více či méně podobné. Oba píšeme do novin a časopisů, zajímáme se o módu, řešíme vztahy a milujeme svá města. Realita je však poněkud jinde.
Zatímco Carrie si svým psaním čtyř novinových sloupků za měsíc vydělá na astronomické nájemné na Manhattanu a ještě jí zbydou peníze na čtvery lodičky od Blahnika a několikero šatů od věhlasných návrhářů, já svým honorářem splatím leda tak část své hypotéky za byt na okraji Prahy. Rozjíždějící se zip na kalhotech si pak musím ještě minimálně další měsíc přichytávat zavíracím špendlíkem.
Ačkoli Petr Jansa „ví hodně o módě a nebojí se zeptat“, možná jsem se svou novou rolí nechal unést až příliš. Když se mi totiž v hlavě usídlila naprosto realistická představa, jak se v ženské podobě chystám na své první rande s panem Božským a celý můj obývák zabírá objemná sukně nových šatů z kolekce haute couture, jejichž cena je o půl milionu korun vyšší než hodnota mého bytu, musel jsem se zase rychle vrátit zpět do reality.
Byl to jen sen, ale právě o tom Sex ve městě podle mého názoru je. Všichni sníme a své představy chceme změnit ve skutečnost. Sex ve městě je skvělý v tom, že tyto sny podává na zlatém podnose naprosto přirozeně, a to především díky perfektnímu schématu postav, ve kterých si každý najde tu svou vysněnou roli.
V mém příběhu, kde po městě jezdí tramvaje s mou sexy fotografií, upoutávající na mé novinové sloupky, mi totiž vůbec nedělá problém určit, kdo v mém okolí zastane roli kariéristické Mirandy, naivní Charlotte nebo neukojitelné nymfomanky Samanthy.
Jedna role pro každého Například moje kamarádka Pavla je typická Miranda. Pracuje jako právnička a svůj workoholický přetlak si pravidelně vybíjí v posilovně, která je jejím druhým domovem. Dokonce i sexuální problémy, které Miranda v seriálu řeší, jí nejsou zcela cizí. V minulosti bylo například hlavním tématem našich hovorů to, proč se na ni stále lepí jen samí cizinci, kteří jsou v Praze v lepším případě na týdenní služební cestě. Po třetí lahvi červeného vína tedy často přišel na přetřes nápis, který prý nosila na čele: „Hallo, I’m free tonight“, jehož existenci jsme se ještě týž večer většinou rozhodli ověřit v klubu, kde Pavla svým vášnivým tancem pokaždé sbalila dalšího cizince...
Mnohem více však šokují zážitky mé kamarádky Karolíny, typické Samanthy. Proto mě nikdy nepřekvapí, když mi otevře dveře v krajkovém spodním prádle a síťovaných punčocháčích, obutá v botách na tak vysokém podpatku, že je sama nazývá „pornoboty“. Nikdy nezapomenu na její vyprávění, jak ve svém novém bytě bez žaluzií jednou přecházela nahá z koupelny do ložnice, když najednou v protějším okně zahlédla dva souložící muže. Pohled, který by kdekoho znechutil, ji natolik okouzlil, že okamžitě běžela zhasnout světlo, vzala si lahev vína, usadila se do křesla a tento pornofilm se zaujetím sledovala až do konce.
Co jsem však nucen rozebírat pokaždé, když vidím svou kamarádku Martinu (alias Charlotte), je její zoufalé hledání partnera ideálního ve všech směrech. Jak Martina sama říká, nemusí to být zrovna model z titulní strany, ale měl by mít obrovské charizma, mezonetový byt, dům na venkově a víkendové sídlo u moře. To vše jen proto, aby jejich plánované dítě, pro něž má už dnes vybráno osm variant jmen pro každé pohlaví, mělo vše, co bude k životu potřebovat. Vždy, když už konečně začíná svítat na lepší časy a potenciální přítel se zdá naprosto perfektní, se objeví nějaký problém – naposledy v podobě přítelovy nesnesitelně ustarané matky.
I přes podložené názory všech kritiků to tedy nakonec vypadá, že když zapomeneme na blyštivé kulisy kultovního seriálu Sex ve městě, plné lodiček Manolo Blahnik, kabelek Chanel a šatů Oscara de la Renty, můžeme si jeho příběh zasadit do kteréhokoli města na světě, aniž bychom museli jeho děj nějakým zásadním způsobem měnit.
Proč bychom to ale dělali? Všichni přece chceme snít svůj americký sen, který nám Sex ve městě ukazuje v celé své kráse. A snad právě ve spojení amerického snu a životních osudů obyčejných lidí spočívá podle mého názoru tak masivní úspěch seriálu a dnes už i filmu Sex ve městě.
Mezitím jsem si pořídil nové kraťasy a pomalu, ale jistě začínám aspirovat na roli redaktora francouzského Vogue. Naše role a města se neustále mění, ale sny nám zůstávají na věky, tak nepřestávejte snít. Nikdy nevíte, zda se váš sen někdy nesplní, jako se to povedlo Carrie, která si ve finále přece jen vzala pana Božského. Nebo ne?
***
Skoro by se dalo říci, že oblečení se stalo důležitější součástí filmu než samotný sex. I když i na ten přišla řada.
