Když jsem byla jednoho deštivého newyorského víkendu pozvána na sledování pětihodinové filmové verze Parsifala, navrhla jsem, jestli bychom si nemohli dát něco méně obskurního, třeba jednu sérii Sexu ve městě. Nejenže to nevyznělo vtipně, bylo to naprosté faux pas! Bylo mi jasné, že moji přátelé z akademických kruhů pohrdají komerční produkcí. Jenže měla jsem si uvědomit, že by je navíc v žádném případě na seriálu nezaujalo to, co dostalo mě: jeho oslava módy jako úžasného způsobu vyjádření osobnosti. Intelektuálové módou pohrdají. Zevnějšek přece vůbec nesouvisí s tím, jací „doopravdy“ jsme!
Já Sex ve městě zbožňuju. Ne proto, že ohlašuje nové paradigma ženské sexuality, to je blbost. Proto, že hlavní hrdinka Carrie, nebo spíš stylistka Patricie Fieldová, autorka seriálových módních kreací, reprezentuje ikonu naší doby, která nabízí člověku nepřeberně možností, aby se stal tím, čím chce. A právě móda je jedním z nejkreativnějších prostředků sublimace nahromaděné energie ega, jak říká Carrie v jedné epizodě.
Tradičně přezíravý postoj k šatům vyplývá z představy, že móda spojuje narcistní zálibu v odlišování se od davu a zároveň konformistickou snahu být součástí módního trendu. Názor, že fintit se je povrchní, zženštilé a konzumní, je ale samozřejmě nesmyslný. Styl oblékání vystihuje osobnost člověka. Navíc dnes je móda jednou z nejdynamičtějších kulturních sil. Elizabeth Curridová ve skvělé knize Warholova ekonomika ukazuje, že móda, hudba a film přitahují kreativitu a myšlenky, které jsou motorem kultury a ekonomiky New Yorku, Paříže nebo Londýna.
Odmítat módu je snadné. Možná proto, že najít si svůj vlastní styl je hrozně těžké. Jenže naše doba člověka přímo ponouká k hledání autentického já a ke hře s vlastní kulturní identitou. Sama představitelka Carrie, herečka Sarah Jessica Parkerová, letos uvedla na trh vlastní řadu levného oblečení Bitten. Jejím krédem je, že móda není luxus, ale právo.
Tímto sloganem by se SJP mohla podepsat pod chartu práv moderního „fashionisty“, tedy módního závisláka. Jako prominentní celebrita nucená vystavovat se na odiv publiku v luxusních róbách od Oscara de la Renta však spíš reprezentuje aristokratické pojetí módy jako demonstrace společenského postavení.
Naštěstí móda už dávno není výsadou bohatých a celebrit. Svůj styl může mít každý. Komercionalizace módního průmyslu a jeho globální rozšíření napomohly obrovskému módnímu hnutí. Ulicemi měst si to vyšlapují levnější či dražší varianty Carrie, které se svými tričky, botami a kabelkami pokoušejí dotvořit sebe sama.
Globalizace má ale svoji odvrácenou tvář. Značky jako H&M nebo Zara, která otevírá průměrně jednu novou provozovnu denně, svou masovou produkcí nejenže vytvářejí standardizovaný styl připravený k rychlému použití, ale ničí spojení mezi módou a kulturou. Nejde tolik o to, že všude se (momentálně) nosí úzké džíny a baleríny, ale o to, že malý originální design nemá vedle obchodních řetězců šanci. Hledat v Londýně novou, začínající Vivienne Westwoodovou, která vytváří image novému hudebnímu směru, je stejně marné jako hledat v Paříži jiné obchody než v New Yorku, Moskvě či Hongkongu. Mě to od hledání vlastního stylu zatím neodrazuje. Stejně jako moje studenty z Parsonsovy školy designu, se kterými nakonec na rozdíl od výše zmíněného intelektuálního večírku na sledování Sexu ve městě došlo. Pustili jsme díl, ve kterém si Carrie vybere duo návrhářů Dolce&Gabbana na svoji módní přehlídku.
Studentům se líbilo, že módě dá nejlépe vyniknout silná osobnost. Na moji otázku, jestli by se chtěli stát takovým Dolcem a Gabbanou, mi Lynn, mladá Švédka, která přišla do New Yorku za svým snem stát se návrhářkou bot, prozaicky odpověděla: „Myslím, že to nejlepší, v co můžeme doufat, je, že budeme pracovat u D&G. Mít vlastní ateliér patří minulosti.“
