Minulý týden jsem v antikvariátu narazil na první vydání Slavností sněženek Bohumila Hrabala... A mimochodem měli tam už i knihu, jejíž recenzní výtisk mi přišel do redakce den předtím.
Ale zpátky k Bohumilu Hrabalovi. Nemohl jsem znovu neochutnat z povídky o panu Karlovi Na zahrádce: „Když zachytil můj pohled, ukázal na rozbitý plot a dvířka a řekl... Těmihle vrátky zvolna odchází můj život naplněnej nejen prací... ale taky zálibou v dobrém jídle, já vždycky jsem rád jedl fajnový věci... a hodně! Pravil spokojeně a spokojeně plel dál, když doplel řádku, vzal svoje ohromné břicho, odsunul je kus dál, ulehl podle něj a pokračoval v pletí a hovoru... Ježíši, to já i dneska mám tak krásný hlady...“
O přístupu k jídlu v Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška už bylo napsáno, i o srovnání právě s vnímáním jídla v díle Bohumila Hrabala. V souvislosti s nedávným vydáním audioknihy Směšné lásky se mi ale znovu vynořil tento aspekt také u Milana Kundery.
Ve Zlatém jablku věčné touhy tak můžeme číst: „Našli jsme jakýsi dům, nad nímž byl nápis KAVÁRNA. Vešli jsme, ale uvnitř byla jen samoobsluha; kachlíčkovaná místnost, z níž čišel chlad a cizota; šli jsme se postavit k pultu, koupili si od nevlídné paní nabarvenou vodu a odnesli si ji pak ke stolu, který byl polit omáčkou a vybízel nás k rychlému odchodu.“ Ve Falešném autostopu: „Mladík otevřel dvířka auta a zavedl dívku do restaurace. V hluku, špíně a kouři objevil jediný volný stolek v koutě.“ A v povídce Ať ustoupí staří mrtvým mladým mrtvým: „Projevil radost nad jejich nenadálým setkáním, a protože se shodli (plným právem) na tom, že zdejší dvě kavárny jsou přeplněné a špinavé, pozval ji k sobě do své garsoniéry...“
Hned na první straně Žertu pak bývalý „černý baron“ Ludvík Jahn hodnotí hotelový pokoj ve svém rodném městě: „Pokoj byl nevábný: při stěně jedno lůžko, uprostřed malý stůl s jedinou židlí, vedle postele honosný toaletní stolek z mahagonového dřeva se zrcadlem, u dveří docela maličké oprýskané umyvadélko.“
Oč sympatičtější je pan Karel, školící ve větráku na záchodě turistický salám. Pravda, lze debatovat o tom, že Bohumil Hrabal měl vnímání reality poněkud posunuté, nebo o tom, že zatímco Milan Kundera psal o 50. či 60. letech, Slavnosti sněženek, to je doba najedených chatařů, normalizace... Každopádně jako foodkritik by se dnes uživil spíše Milan Kundera.
O autorovi| Ondřej Horák redaktor LN
