Snad v žádné národní literatuře se nedaří dvojicím tak jako v té české. Ono je to trochu vidět i na výsledku letošní Knihy roku, že dva zmohou víc než jeden. Ale hlavně ty dvojice výborně slouží vnějším zaujatým hodnotitelům. Stokrát si člověk řekne, že ve srovnání není pravda, ale nakonec stejně honí roztěkaného Karla Čapka usebraným Josefem (či naopak), Tyla Máchou, Nezvala Halasem -a Vaculíka Kunderou (či naopak). Čím větší láskou lneme k jednomu, tím ostřejší munici získáme na toho druhého - většinou. Ale ne vždycky: marně se já dlouho pokouším dát nějaký tvar svému mentálnímu odporu ke Kunderovu spisování, zato výhrady k některým stránkám Vaculíkova Bildunsgromanu, jejž ctím jako velký, se mi vykrajují jedna radost: snad že cudnost má k rozumu blíž než vkus.
Ve srovnání není pravda, ale Ludvík Vaculík si v Hodinách klavíru sám začal se Žertem, s nímž se jeho Sekyra kdysi dávno dělila o cenu nakladatelství a 20 000 Kčs. Dokonce přiměl hlavního hrdinu, aby si Kunderův román v osmdesáti znovu přečetl! Ale uvážíme-li, že krom toho svého Ludvíka nutí chodit do lidušky na klavír, že ho vypravil na kurz polomrtvé lužické srbštiny do Budyšína a že ho neušetřil ani tahanic v Literárkách... „Štu praji zo ja chudy sym, ja nemeram so s bohatym...“ zpívá se (přibližně) v jedné lužické písni. Tak konec meraní.
Proust napsal o Balzakovi, že jeho největší umělecký čin byl, když shrnul všechny své romány a prohlásil je za jednu Lidskou komedii. To gesto je tak velké, že pak už nesejde na nějaké slabší stránce či kapitole. Když říkám Vaculíkův Bildungsroman, mám na mysli právě to jednotící gesto, na něž u autora spoléhám, byť to „Hlavní“ je zatím jen příslib, v Hodinách klavíru několikrát připomenutý. Ale dílčí příznaky žánru jsou naplněny: postava roste z chlapce v muže. Musí získat důvod, proč projít procesem vývoje. Vývoj postavy je postupný a plný komplikací. Román končí popisem nového místa postavy ve společnosti, často zobrazuje konflikt individuality se společností. Většinou obsahuje motiv útěku.
Nad Děláním chlapce už jsem si říkala, že u toho nemusím být, jak Josífek hlučně roste v Josefa. Ale při Cestě na Praděd se ukázalo, že Vaculík zná kromě země i nebe a že se v něm umí chovat. Pak už nebylo tak těžké uvěřit Františkovi z Loučení k Panně, že má své důvody. V moc pěkných Hodinách klavíru se konečně objevuje motiv útěku: od houslí ke klavíru a zase zpátky. To už se asi opravdu blížíme k cíli -a nezbývá než čekat na to „Hlavní“.
Pro knihu hlasovali Markéta Kořená, Olga Lomová, Martin Machovec, Jan Štolba, Tomáš Weiss, Josef Válka. Daniela Iwashita knihu recenzovala v Orientaci 8. 9. 2007.
***
5. až 6. místo
Hodiny klavíru
Ludvík Vaculík Vydal Atlantis, Brno 2007.
124 stran.
