Nikoho z nás by asi nenapadlo, že tak banální věc, jako říci „a“ nebo „b“ či rozhodnout se zvednout pravou nebo levou ruku, by neměla být výsledkem naší volby. Svobodná vůle člověka může být ale pouhou iluzí. Z měření jeho mozkové činnosti totiž vyplývá, že šedá kůra mozková nemá žádné rozhodovací centrum. Tudíž prý člověk postrádá i zodpovědné já.
Podle výsledků vědeckých pokusů uvedených například v knize Das Gehirn und seine Freiheit (Mozek a jeho svoboda) vydané loni v Německu proběhne takové banální rozhodnutí v mozku o jednu až dvě vteřiny dříve, než si ho uvědomíme. V okamžiku uvědomění si myslíme, že jsme ho učinili sami. V podstatě je to ale podle mnohých odborníků iluze. Svobodná vůle je prý jen pouhý pocit, a nikoliv skutečnost.
Toto tvrzení je opakem naší každodenní zkušenosti, něčeho, co bereme za samozřejmost, a vyvolává tím řadu velmi provokativních otázek. Například co je příčinou naší vůle, nebo co určuje naše rozhodnutí, když to nejsme my sami? Co je to vlastně já? Jestliže příčinou našeho rozhodnutí není naše vůle, mizí tím logicky i odpovědnost za vlastní činy. Vyplývá z toho, že člověk nemůže třeba za to, že podvádí a lže, nebo za to, jakého partnera si vybere?
Podle neurobiologů za to skutečně nemůže. Když například český premiér Mirek Topolánek dostal v přímém televizním přenosu volby české Miss od moderátora otázku, na niž neznal odpověď, a tak si ji raději vymyslel, později své jednání vysvětloval: „Já jsem chtěl dívkám ukázat, jak si poradit i s těmi nejzáludnějšími otázkami. Prostě se vylhat.“ Ale s tím lhaním se podle všeho na premiéra nemůžeme zlobit. Nejedná totiž ze své vůle a vůbec dopředu nevěděl, co lidem z obrazovky vzkáže. V jeho mozku, bez jeho vědomí, zapracovaly tajemné mechanismy. Jestli podvede svou ženu, mohlo být už také rozhodnuto dopředu, stejně jako se dalo předvídat, s jakou partnerkou.
Náprava je možná
Každý člověk je jiný, protože má jiný genetický kód. Každý se narodil jinam, jindy, a to určuje, jak se bude chovat. Různí muži například reagují odlišně na tutéž ženu. Někomu takzvaně nic nedělá, když ji uvidí, a jiný zase vůbec neví, co dělá. Obě reakce jsou podmíněné fungováním dotyčného mozku. Může ale někdo za svou šedou kůru mozkovou, za zděděné geny nebo za to, do jaké chodil školy? Podle vědců za to nenese morální odpovědnost.
Z hlediska důležitosti své funkce by se ale premiér měl nechat odborně vyšetřit. V současné době se dá totiž zjistit, zda oblast mozku ovlivňující morální chování a kontrolu je u toho kterého jedince zdravá a dostatečně vyvinutá. Může to pomoci celé společnosti, protože co řekne premiér, působí na miliony občanů, a to rozhodně není jen tak.
Na rozdíl od ministerského předsedy si je šéf dopravní policie Martin Červíček vlivu veřejně činných osob na společnost vědom a chce řešit problémy ve svém resortu ve stejném duchu, jako navrhují vědci.
Jan Vaca v úterý 28. srpna v MF Dnes s humorem přirovnává Červíčkovy snahy bránit korupci dopravních policistů tím, že je pošle preventivně k psychologovi, k humorné scénce z komedie Jáchyme, hoď ho do stroje. Cituje větu: „Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš“. I tenkrát autoři filmu jako by věřili v možnou nápravu morálky a posílali provinilce k psychiatrovi Chocholouškovi. Vacovo přirovnání je vtipné a má své opodstatnění. Na druhou stranu bychom však neměli podceňovat progresivnost Červíčkova návrhu a Chocholouškových možností. Stejné řešení přece prosazují západní odborníci. Náprava je možná, tvrdí neurobiologové, mozek je plastický a proměnlivý.
Náš mozek, a tedy i jednání, jsou prý určovány vzájemným působením genů, prenatálních zážitků a zkušeností z dětství, výchovou, přáteli a společností. Vše, co na nás z okolí působí, zůstává zaznamenáno v mozku a modeluje naši osobnost. Naše jednání determinují mozkové spoje: některé se na základě našich zkušeností mění, jiné zůstávají. Mozek je v neustálém procesu, který funguje podle daných zákonitostí. My si však neuvědomujeme, co v něm probíhá, natožpak že jeho chemické a fyzikální reakce rozhodují o našem konání.
Podle neurobiologické teorie mozek v podstatě určuje bez našeho vědomí náš život a současně nám vytváří iluzi svobody a iluzi já. Určuje naše činy ještě dříve, než něco podnikneme. K těmto výsledkům došli někteří vědci na základě pětadvacet let starého pokusu, který učinil americký neurobiolog Benjamin Libet. Od té doby se však pokusné metody neustále zdokonalují. Libet chtěl potvrdit autonomii lidské vůle. Jako zapřísáhlý dualista však ironií osudu rozpoutal debatu, v níž se vědci jeho oboru snaží dokázat opak. Proti nim stojí většinou filozofové a psychologové, kteří se snaží ostatní přesvědčit, že je přece úplně jasné, že svobodní jsme. Vždyť to tak přece prožíváme!
V mozku není žádné já
Ve čtvrtém čísle časopisu Spiegel z roku 2003 se píše, že podle profesora Wolfa Singera, ředitele renomovaného výzkumného ústavu pro otázky mozku při Institutu Maxe Plancka ve Frankfurtu, zažíváme pocit svobodné vůle proto, že jsme tak vychováni. V první fázi života děti nerozeznávají mezi svou a matčinou vůlí. Později se jich ale začneme ptát, zda chtějí to či tamto, a ony podle toho usuzují, že se mohou samy rozhodovat. Získají pocit svobodné vůle. V mozku ale není žádné místo, kde by se odehrávalo jakékoliv svobodné rozhodnutí, tvrdí Singer. Podle něj z měření mozkové činnosti vyplývá, že v mozku neexistuje oblast, kde by se sešly všechny vjemy a informace najednou a kde by probíhal proces nějakého konečného centrálního hodnocení a rozhodování.
Jinými slovy, vědci nenašli v mozku žádné já. Mozek totiž pracuje na různých místech současně.
Ve stejnou dobu zpracovává vizuální, sluchové nebo motorické jevy, které jsou pak koordinovány neznámým způsobem tak, že vytvářejí naše individuální vidění světa. Fascinující na celé věci je, že si je tento systém sám sebe vědom. Jak je to možné, ovšem věda ještě vysvětlit neumí.
Za další důkaz o iluzi svobodného rozhodování považuje profesor Hans Markowitsch z univerzity v německém Bielefeldu skutečnost, že vědci jsou schopni manipulovat - buď hypnózou, nebo elektrickou stimulací - některé oblasti mozku tak, že si dotyčná osoba myslí, že její konání nebylo nijak ovlivněno a že jednala zcela svobodně. Z praxe jsou dále známy případy, kdy člověk, kterému se vytvoří na mozku nádor, změní své jednání.
Když například jistý učitel začal obtěžovat své žáky pornografickými fotografiemi, byl odsouzen. Později ale bylo zjištěno, že změna jeho chování souvisela s patologickými změnami pravé přední části mozku, kde probíhají procesy, jež naše chování kontrolují. Učitel byl však přesvědčen, že jedná z vlastní vůle. Po vyléčení začal být stejný jako před onemocněním. V mozku tedy nepopiratelně existují místa, která jsou zodpovědná za chování, jež společnost hodnotí jako morální nebo nemorální.
Nejsme ovšem určováni jen geny, ale také chováním celé společnosti, jejíž hodnoty nás ovlivňují. Každá zkušenost formuje mozek, jeho procesy, jeho rozhodování. Markowitsch v 31. čísle Spiegelu z letošního července uvádí, že například v době války určuje společnost u některých jedinců jejich násilné chování. Kdyby ve válce nebyli, nikdy by se nechovali tak agresivně, jako po této zkušenosti.
Společnost je však k tomu donutila. Protože učinili tuto zkušenost, jsou jiní, jinak přemýšlejí, jinak se „rozhodují“.
Tyto poznatky mohou být ale problémem pro celé naše trestní právo, které je založeno na představě vlastní odpovědnosti. Kdo je vinen, je potrestán. Bez toho si nedokážeme naši společnost vůbec představit. V soudnictví se sice již dlouho v mnoha případech rozhoduje na základě znaleckých posudků neurologů a psychologů, ale rozhodně to není pravidlem. Vědci však tvrdí, že by se tak mělo postupovat vždy, protože problém v chování je vždy patologický. Podle Markowitsche je chyba, když se osvobozují jen ti, co jsou označeni za nemocné. Ani ostatní nemohou za to, jakou mají povahu a sklony. Nemohou za to, že jsou třeba agresivní. Jaký má tento přístup význam pro náš trestní řád a pro společnost? Jedině takový, že ji ochrání před lidmi, kteří jsou nějakým způsobem nebezpeční. Pro viníka to ale řešení není. Tím, že se dostane do vězení, se z něj těžko stane člověk se sociálním cítěním.
Podle vědců je tedy zapotřebí změnit pohled na problém morální viny. Řešením jsou podle nich určité formy terapie. Mnoho různých poruch v mozku prý nastává již v prenatálním období. Některé z nich způsobují například poruchy při zpracovávání pocitů. Znamená to, že se někteří lidé nedokáží vcítit do bolesti druhého, nemají schopnost empatie. Nic s nimi nedělá, když jinému způsobí bolest. V některých případech ani nejsou schopni ve tváři druhého rozeznat strach nebo utrpení. Mozek jim nefunguje tak jako většině ostatních lidí. Nesou za to morální vinu?
Společnost nejlepších
Až bude jednou výzkum tak daleko, že bude možné přesně určit, které aspekty a do jaké míry chování určují, soudci nebudou muset rozhodovat o tom, kolik let si má viník odsedět ve vězení. Dokáží rozpoznat, jak a které determinanty chování ovlivnit, aby obžalovaný napříště neporušoval společenské normy. Zajímavé je, že určité části mozku, které souvisí s morálním vývojem nebo s empatií, se vytvářejí až do třicátého roku života. Tyto mozkové části bývají například u některých sociopatů menší než u ostatních lidí. Jejich mozek je podobný dospívajícím - a těm často nebývá nařizován trest, ale terapie. Předpokládá se, že člověk je schopný se učit. Mozek se mění a učí se novému rozhodování. Při přestupcích mladistvých se klade důraz na jejich nápravu, to znamená na jejich zvláštní výchovu. Stejný přístup by měl být podle neurovědců aplikován i na dospělé, jejichž mozek odpovídá mozku mladistvých. Ti by měli mít stejné právo naučit se fungovat ve společnosti. Vědci navíc už dokáží speciálním vyšetřením zjistit, zda byla terapie úspěšná. Takto by se dalo objektivně zjistit, který člověk už je vyléčen a který zůstává pro ostatní nebezpečným.
V rozhovoru pro BBC loni v srpnu hovořil tehdejší britský premiér Tony Blair o návrhu vlády, který se týkal preventivních programů pro děti z problémových rodin. Jejich účelem by bylo zabránit u dětí budoucím problémům se zákonem. Pozdější kriminální jednání se dá totiž předvídat, jako například budoucí sociopatické chování. Nezpůsobilé rodiny se měly identifikovat ještě před narozením dítěte, aby se problémy mohly začít řešit včas. Tento návrh se ale setkal s odporem, protože děti označoval za nebezpečné, aniž by něco udělaly, a rodiny považoval za problémové, aniž by se v nich vůbec něco stalo.
Do jisté míry platí, že jaká je společnost, takové bývají i hodnoty, kterými se její členové řídí. Když se zamyslíme nad tou českou, musí nás zarazit, jak se projevují její nejvyšší představitelé. Korupce zde dosahuje velmi vysoké míry v celosvětovém měřítku a podvádění i lhaní se na politické scéně stává pravidlem.
Jakou má naději společnost, jejíž vládní představitel veřejně radí, že nejlepší je ze všeho se vylhat? Každý ví, že špatná společnost má na člověka špatný vliv, ale co s tím udělat?
Východisko již bylo naznačeno: léčba, terapie, převýchova. Naši politici podle některých neurobiologů nemohou za to, jací jsou, a voliči zas nemohou za to, že je zvolili. S přibývajícími vědeckými poznatky jsou však odborníci schopni určité charakterové rysy měnit. Stejně jako se hyperaktivním dětem dávají léky, aby se zklidnily a dokázaly se soustředit na učení, mohl by se také vymyslet lék na morálku. Nebo by se naši politici mohli nechat převychovat, aby nebyli špatným příkladem našim dětem. Kriminalita dětí a mládeže přece stoupá v souladu s kriminalitou obecnou.
Aplikace v ideálním státě
Vědci již zjistili, kde je místo určující naše morální chování, nemělo by proto být problémem tyto poznatky využít. Ten kandidát na premiéra, který by měl v mozku systémově zakódováno „vylhávání se“, by měl s ohledem na zdárný vývoj nové generace vypadnout již v předkole. Před ohlášením oficiální kandidatury by každý poslanec a senátor prostě nejdříve musel na magnetickorezonanční spektroskopii, do takzvané „roury“. Tam by mu vyfotili mozek, aby se předešlo omylu. Kdyby se kandidát s negativním výsledkem stále ještě nechtěl vzdát svého vysněného místa, musel by se podrobit léčbě. Výsledky by samozřejmě musely být v tunelu znovu ověřeny. Takový ozdravný proces by přitom fungoval obousměrně, protože vybraní morální jedinci by měli ozdravný vliv na voliče. Nemorálka by se postupně vymýtila a předseda vlády by zákonitě prosazoval ty nejvyšší ideály. Podobně, jako si to představoval Platon: vládli by jen „strážci“, ti nejlepší z nejlepších.
Na druhou stranu musíme vzít v potaz kritické hlasy ozývající se proti této neurobiologické teorii. Problém se týká manipulovatelnosti chování a možnosti zneužití nových vědeckých poznatků. Identifikace a vyhledávání morálně nejzdatnějších jedinců by se rozšiřovalo na všechny, kdo mají přímý vliv na společnost, což znamená nejen poslance a senátory, ale i policisty nebo učitele. Tento okruh by se ale zákonitě rozšiřoval do nekonečna, protože v podstatě každý na někoho působí, a ten zas působí na další atd. Tony Blair se například dostal až k embryím a jejich matkám.
Jediné, co nás zatím před negativními důsledky objevů chrání, je, že vědci ještě nedospěli tak daleko, aby rozluštili systém, podle něhož neurony pracují. Neznají jejich kód.
Bůh ví, co by se stalo, kdyby neurobiologové rozluštili fungování mozku. Možná by tak vznikla společnost dokonalých.
"Naši politici podle některých neurobiologů nemohou za to, jací jsou, a voliči zas nemohou za to, že je zvolili. S přibývajícími vědeckými poznatky jsou však odborníci schopni některé jejich charakterové rysy měnit."
O autorovi| Lenka Doležalová, filozofka Autorka (*1972) vystudovala filozofii na Johann Wolfgang Goethe Universität ve Frankfurtu.
