LEKCE ZE ŽIVOTA
Narodil jsem se v Brně v herecké rodině. Táta hrál v Divadle bratří Mrštíků. V roce 1960 pak dostal nabídku od Jana Wericha do Divadla ABC, tak jsme se přestěhovali do Prahy, kde jsme bydleli v hereckém domě. Na chodbách jsme tam potkávali třeba princeznu se zlatou hvězdou na čele Marii Kyselkovou, bydlela tam i Stella Zázvorková, pan Hlinomaz, Hana Hegerová... Pro mě s bratrem to bylo úžasné.
Omylem na úřadě. Po maturitě na ekonomce jsem nevěděl, co dál. Nastoupil jsem tedy do podniku zahraničního obchodu Motokov. Už když mě první den zavedli do mé budoucí kanceláře, věděl jsem, že tohle rozhodně dělat nechci. Vydržel jsem tam jen dva roky.
Do konkurzu na hlasatele mě přihlásila máma. Samotného by mě to nenapadlo, divadlo ani televize mě nelákaly. Na konkurzu se opakovala situace z ekonomky -spousta ženských a já. Vybrali tři dívky a mě.
Hlasatelem jsem byl 33 let. První službu jsem měl na Mikuláše v roce 1973 a poslední na Silvestra 2005. Obě si moc dobře pamatuju. Která byla emotivnější? Asi ta poslední, protože byla skutečně poslední v historii - pak hlasatelnu zrušili. Já byl v televizi nejdéle, tak to padlo na mě. Byl to podivný pocit, ale život jde dál.
Nejvíc mě práce hlasatele bavila na začátku. Texty jsme si psali a upravovali sami a pracovalo se bez čtecího zařízení, bylo to opravdu dobrodružné. V té době jsem si také dálkově vystudoval Fakultu žurnalistiky UK.
Na obrazovce jsme byli sice skoro každý den, ale jen na chvíli. Stávalo se tedy, že lidé se za mnou na ulici ohlédli, věděli, že mě znají, ale nevěděli odkud. I dnes se se mnou občas někdo v tramvaji dá do řeči na téma hlasatelé ano, či ne. Zajímavé je, že lidé mě mají spojeného hlavně s uváděním večerníčku. Takže já začal večerníčky a skončil jsem Barvami života pro seniory. (směje se) Ve studiu jsem trému neměl, tu jsem pořádně poznal, až když jsem poprvé stanul před živými lidmi. Úplně jsem zpanikařil. Ve studiu si diváky člověk může odmyslet, když jim ale stojí tváří v tvář, neunikne. Měl jsem tehdy uvádět nějaké zpěváky a byl jsem typický „anyňák“. V branži se tak říká moderátorům, kteří neumějí říct nic lepšího než: A nyní vám zazpívá... Se svojí ženou jsem už od střední školy, přes třicet let. Na střední škole člověk samozřejmě nepozná, jestli je to ta pravá. Taky jsme spolu dost dlouho chodili... Ale já si byl jistý, že by se mnou zůstala i v horších dobách, a to se mi potvrdilo. Důležité je, aby tam bylo kamarádství i zamilovanost, protože ta dovede jaksi zaoblit případné hrany.
Rodinu živím já, žena zůstala doma. Máme tři děti. Vždycky když se žena užuž chystala do práce, přišlo další dítě. Ano, byly doby, kdy vykřikovala, že půjde do práce, aby si taky trochu odpočinula, ale nemám pocit, že by se manželka nějak obětovala. Myslím, že se v tom docela našla. Vždycky mi hlídala diář, dělala mi tak trochu manažerku. Dnes se s úspěchem věnuje charitě a už máme také tříletého vnoučka.
Strach o práci. V roce 1997 přišly první náznaky, že by se oddělení hlasatelů mohlo zrušit. Nahromaděný stres se někde asi projevit musel. O rok později jsem najednou zkolaboval. Sedal jsem si do křesla a najednou se se mnou všechno začalo točit jako na centrifuze. Trvalo tři dny, než se ten kolotoč začal zpomalovat, a další tři měsíce, než jsem se z toho dostal. Musel jsem se prakticky znovu učit chodit. Byl to zánět rovnovážného ústrojí, ale ačkoli mě vozili z vyšetření na vyšetření, nikdo přesně neví, z čeho vznikl.
Nemá smysl se ptát, proč se to stalo. Prostě jsem to hodil za hlavu a doufal, že se to už nevrátí. Představu nemoci jsem ze svého života vytěsnil, jen jsem přestal kouřit a začal chodit na procházky se psem. Vrátil jsem se zpátky do hlasatelny a situace vypadala celkem klidně. Nemoc si vás stejně najde. V roce 2001 mě na chatě postihl infarkt. Vstal jsem z postele a okamžitě jsem věděl, co se děje. Žena mi nevěřila, ale já jsem si byl jistý, ty příznaky člověk pozná. V nemocnici mě vzali na katetrizaci, udělali mi angioplastiku a tam jsem najednou odešel... Čtyřikrát mě defibrilovali. Zřejmě se mi ucpala nějaká céva a měl jsem kliku, že jsem zrovna ležel na operačním stole. Pan doktor mi pak říkal, že kdybych byl mimo nemocnici, tak mi nepomůže, ani kdyby vedle mě stálo dvacet sanitek.
Život po životě? Lidé se mě pak ptali, jestli jsem viděl nějaké světlo v tunelu a podobně. Tak to musím všechny zklamat: nevím, jak daleko jsem nahlédl, tam, kam jsem nahlédl, byla tma tmoucí. (směje se) Jsem fatalista. Před těmi nemocemi jsem pořád řešil, co bude s mojí profesí. Když se mi pak stalo, co se mi stalo, tak jsem to řešit přestal. Uvědomil jsem si: mám tři děti, některé ještě studují. Za to, aby o mě přišly, nestojí žádná práce. Když jsme pak byli v roce 2005 opravdu propuštěni, bral jsem to tak, že nějak bylo a nějak bude.
Když moc neplánujete, věci přijdou samy. Nabídli mi pořad pro seniory Barvy života. Nejdřív jsem si říkal - přece nejsem ještě tak starý! Ale člověk má být připravený na všechno, tak jsem to vzal a dělal to dva roky. Moc mě to bavilo, dělali jsme rozhovory s úžasnými lidmi, byla to zajímavá práce.
Co je v životě podstatné? Přežít. Přežít s čistým štítem a mít okolo sebe příjemné lidi. Zdraví je nutné, ale zdravých lidí byl plný Titanik... Takže ke zdraví člověk potřebuje mít pro koho žít a cítit, že ho lidé kolem trochu potřebují. Také se tomu říká láska.
Režisérem dne. Teď dělám v České televizi na půl úvazku režiséra dne. Když jsou třeba přímé přenosy, jejichž délka se nedá přesně odhadnout dopředu, tak tomu musíme přizpůsobit ostatní program. Kromě toho uvádím různé společenské akce, plesy a tak. Je toho dost.
Táta mi dal zásadní radu do života. Jednou se rodiče dohadovali a maminka tatínkovi vyčetla, že mi nedává zásadní rady do života. Načež tatínek mi řekl: Mladej, při dvojchybě v tenise a mezi větami na koncertu se netleská. Maminka se zlobila, že to zlehčuje, ale já jsem si tu radu odnesl jako zásadní: Jenom hulvát zatleská, když někdo něco zkazí, a jenom hulvát se neumí chovat ve společnosti.
