Občas si člověk říká, že v Americe by to zvládli líp. Třeba při výpadku semaforů. Zatímco u nás následuje přetlačování klaksonů, v zemi s tradicí šerifské spravedlnosti prostě jeden řidič dává pokyny a ostatní ho respektují. Platí ta inspirace univerzálně? Těžko.
Když český soud osvobodil policistu Tomáše Čermáka, který v roce 2006 zmlátil Kateřinu Jacques, americké zrcadlo bylo po ruce. „Člověk, který by tam policistovi urval odznak z uniformy,“ napsal sociolog Ivo Možný, „by to mohl mít spočítané také navždycky. A za souhlasu veřejnosti.“ V tomto podání z toho Kateřina Jacques vyšla lacino. Ale jak může vypadat onen souhlas veřejnosti, ukázal v pátek New York. Když tam soud osvobodil tři policisty, kteří v roce 2006 zastřelili neozbrojeného černocha, nastala mela Afroameričanů. Že Sean Bell neuposlechl policejních pokynů, a měl tudíž smůlu? Vykládejte to lidem nechápajícím, proč bylo nutné na něj vypálit padesát nábojů. V tomto podání měla Kateřina Jacques slabou lobby.
Autoritu například vůči řidičům můžeme americké policii jen závidět. Ale jsme na ten její model připraveni se vším všudy? Jsme připraveni při silniční kontrole držet ruce na volantu, jinak riskovat kulku? Tohle všechno si nechme projít hlavou, než začneme tleskat tvrdým policejním zákrokům.
