Spojené státy a Rusko nejsou jediné země, které vlastní jadernou zbraň. Nebezpečí hrozí od Severní Koreje i Indie. PRAHA Dvacet let po skončení studené války by se mohlo zdát, že největší jaderná hrozba pominula. Dvě největší jaderné velmoci, Spojené státy a Rusko, si stále udržují akceschopný, ale čím dál menší jaderný arzenál. K jeho redukci se navíc včera prezidenti obou zemí zavázali podpisem smlouvy. Na druhou stranu ale narůstá nové nebezpečí v podobě dalších států, které už vyvinuly nebo intenzivně usilují o jadernou zbraň.
V době podpisu Smlouvy o nešíření jaderných zbraní v roce 1968 bylo ve světě pět jaderných velmocí. Kromě zmiňovaných Spojených států a Ruska ještě Velká Británie, Francie a Čína. Kdokumentu se připojilo dalších 184 zemí včetně těch, které vlastnily dostatečně vyvinutou technologii k výrobě jaderné zbraně, ale byly ochotny se jejího sestrojení vzdát.
Poté co smlouva vešla v roce 1970 v platnost, se postupně objevily další země, u kterých se vlastnictví tohoto druhu zbraní předpokládá. Ani jedna signatářem smlouvy není. „Jaderný klub“ se tak rozrostl o vzájemné rivaly Indii a Pákistán. „Pokud Pákistán ztratí kontrolu byť jen nad jednou jadernou zbraní, kterou by nakonec použili teroristé, změnilo by to svět,“ varoval před nedávnem odborník na politickou vědu Graham Allison v časopise Foreign Affairs. Kromě toho právě Indie s Pákistánem stály před nedávnem několikrát na pokraji ozbrojeného konfliktu, u kterého hrozilo, že přeroste v jaderný.
Izrael o jaderné zbrani mlčí Pozadu ve výrobě jaderné zbraně nezůstala ani komunistická Severní Korea, jedna z nejchudších a zároveň nejizolovanějších zemí světa. Ta sice Smlouvu o nešíření zbraní podepsala, v roce 2003 od ní ale odstoupila. Allison upozornil na to, že Severokorejci mohou kdykoli prodat jadernou zbraň Íránu nebo třeba Usámovi bin Ládinovi. Kromě toho jejich aktivity vyvolávají reakce v regionu. Japonsko, které je jinak zásadně proti použití jaderné síly, v roce 2002 varovalo, že je schopné z vysoce obohaceného uranu, který vlastní, kdykoli a třeba i přes noc zbraň vyrobit.
Pak jsou tu ještě další státy, které intenzivně pracují na jaderném programu. Pod ostrým dohledem Mezinárodní agentury pro atomovou energii je teď zejména Írán. Neustále však tvrdí, že mu jde o mírové využití atomu. Pokud jednou dospěje až k výrobě zbraně, předpokládá se, že si arzenál opatří i Saúdská Arábie. Následovat ji mohou případně Egypt i Turecko. Otazník visí i nad jaderným programem Sýrie. V roce 2007 Izrael bombardoval zařízení, o kterém jsou Američané přesvědčeni, že šlo o téměř dokončený nukleární reaktor. Damašek ho prý vybudoval s pomocí Severní Koreje. Sýrie pak tvrdila, že šlo o běžné vojenské zařízení. Samostatnou kapitolu tvoří Izrael. Všeobecně se předpokládá, že jadernou zbraň má, sám o ní ale urputně mlčí. V minulosti však vlastnily jaderné zbraně i státy jako Bělorusko, Kazachstán, Ukrajina a Jihoafrická republika. Řada dalších zemí také byla velmi blízko k vyvinutí jaderné zbraně.
Kritici vize amerického prezidenta Obamy zdůrazňují, že úsilí o svět bez jaderných zbraní je během na dlouhou trať. „Obama dělá skromné kroky k redukování jaderných zbraní a opakovaně zdůrazňuje jejich nebezpečí, ale bude trvat desetiletí, nebo dokonce staletí, než budeme moci vidět ty změny, které si on představuje,“ řekl stanici Deutche Welle Nick Witney, odborník na bezpečnostní politiku.
Obrázek
Jaderné zbraně ve světě
Podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons), podepsané 1. července 1968, je v současné době uznáváno pět jaderných velmocí. Myšlenkou této smlouvy, v současnosti podepsané 189 zeměmi je, že se státy, které vlastní jaderné zbraně, zavážou k jadernému odzbrojení, zatímco státy, které nevlastní jaderné zbraně, se vzdají práva je vyrábět nebo je jinak získávat. Jedinými státy, které smlouvu nepodepsaly, jsou Indie, Izrael a Pákistán, Severní Korea sice smlouvu přijala, ale později ji vypověděla. Všechny tyto státy také jaderné zbraně vlastní.
***
USA a Rusko
Historie summitů Teherán, 1943. Na zřejmě prvním summitu v moderním slova smyslu se v íránském hlavním městě za druhé světové války setkali prezident USA Franklin Delano Roosevelt a sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin. Mítinku se účastnil ještě britský premiér Winston Churchill a řeč byla hlavně o tom, kdy Spojenci otevřou druhou frontu v západní Evropě.
Vídeň, 1961. Prezident USA John Fitzgerald Kennedy a jeho sovětský protipól Nikita Chruščov spolu jednali v době vrcholícího napětí studené války, několik měsíců předtím například do vesmíru odletěl první kosmonaut Jurij Gagarin. Hlavním tématem jednání byl na dvě části rozdělený Berlín.
Moskva, 1972. Naopak Richard Nixon a Leonid Brežněv se setkali v období, kdy napětí pokleslo. Tomu odpovídá i to, že se zabývali hlavně nukleárním arzenálem obou zemí. Podepsali i smlouvu o omezení strategických zbraní SALT 1.
Reykjavík, 1986. Ronald Reagan a Michail Gorbačov na Islandu jednali opět o odzbrojení. Mítink v poslední chvíli skončil krachem. Položil ale základ pro vypracování smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu.
Slovinsko, 2001. Po konci studené války se vztahy nyní již Ruska a USA normalizovaly. Politici z obou zemí se setkávali častěji. „Podíval jsem se tomu muži do očí a viděl jsem kus jeho duše,“ řekl ve Slovinsku prezident USA George W. Bush o svém protějšku Vladimiru Putinovi. Nic konkrétního ale tehdy nedohodli.
