Takzvané normalizaci (1969–1989) se dalo odolávat různými způsoby.
Neměli bychom zapomínat, že Čechům v tom vydatně pomáhali francouzští přátelé v čele s básníkem Pierrem Emmanuelem.
Po osudových historických osmičkách následovaly devítky: roku šestnáct set devatenáct už čeští stavové začali klopýtat vstříc bělohorské katastrofě; po svatodušní rebelii osmačtyřicátníků hrdinové Jiráskovy Filosofské historie oplakali kamaráda padlého na barikádách, a když se úspěšně vyhnuli kriminálu (1849), nastoupili cestu spořádaných c. k. daňových poplatníků. V následujícím století přituhlo; po pražském jaru a srpnové invazi se spolu s novým kurzem KSČ, zvaným normalizace (od dubna 1969), vyprávělo, že jistý nikoliv filozof, ale tentokrát teatrolog, vyřešil změnu v mocenských strukturách údajným výrokem: „Tak abychom se zas začali kurvit!“
Bohudík, našly se i výjimky, mnozí jiní volili pravý opak a v tom směru budoucnost přála připraveným, neboť ten, kdo nechce podléhat obecné mizerii, musí zároveň pečovat o trvalou přítomnost určitých hodnot. V našem případě se tak dělo zvýšenou měrou už od poloviny šedesátých let.
Tenkrát, jak pamětníci dosvědčí, se postupně i nemožné stávalo možným a řada lidí, kteří dosud cestovali leda do Českého ráje a nanejvýš do bratislavských sklípků, začali zčistajasna dostávat pozvání, dokonce oficiální, až kamsi do KS (čti: kapitalistických států – termín režimní novořeči), jmenovitě na Evropské fórum konané v rakouském Alpbachu. Brzy se ukázalo, že v zákulisí celé akce stál Pavel Tigrid, představitel nové vlny mezi politickými exulanty, a s ním jsme se na místě domluvili, jak by se asi měla napříště rozvíjet spolupráce demokratického Západu se zdejšími názorově spřízněnými kruhy.
Podrobnosti jsme vyřizovali za okolností poněkud pitoreskních, neboť do české výpravy (její část tvořili mj. Bohumil Hrabal, Vladimír Kafka a Ladislav Novák) režimní manipulátoři nasadili (nejednoho?) svého informátora. Museli jsme se tedy všelijak pokoutně trousit směrem k hotelovému pokoji, kde sídlil šéfredaktor Svědectví s chotí. Ta šplouchala v koupelně hlasitě vodou pro případ, že by se v prostoru vyskytovaly štěnice (jak známo, metoda odposlechu našimi orgány v jejich okolí často používaná).
Ostatní však šlo hladce. Okamžitě jsme se shodli v zásadní věci, jíž se dnes odborně říká gradualismus (podle slova gradus – stupeň): tedy snaha napomáhat postupným změnám. Na okamžitý návrat k demokracii, řekněme prostřednictvím svobodných voleb, se zatím nedalo bez přímé politické a diplomatické podpory zvenčí pomýšlet (k té se odhodlali až v přespříštím dvacetiletí Margaret Thatcherová a Ronald Reagan).
Zato možnosti takzvané drobné práce se nabízely v hojném počtu: pozvánky ke studijním (odborným) stážím, pobytům a výměnám všeho druhu by se měly co nejvíce rozšiřovat, dále se přímo nabízel přísun zakázaných nebo těžko dostupných tiskovin, počínaje knihami našich autorů doma zapovězených a konče exilovými periodiky i neperiodiky. K tomu přistupovaly tituly zahraniční, kritické k totalitním systémům a u nás přísně cenzurované, to jest: vylučované z poštovních zásilek.
Sám j s e m tehdy propašoval do Prahy kufr dynamitních publikací Hannah Arendtové, Raymonda Arona a jiných podobných vzácností, ostatně bez velkého rizika. Za takové prohřešky se na sklonku „zlatých šedesátých“ zavíralo jen výjimečně.
Slova a skutky Pierra Emmanuela Další už pokračovalo rychlostí na zdejší poměry nevídanou: za necelý rok jsem dostal, tuším od francouzské vlády nebo ministerstva zahraničí, pozvání na měsíční stáž do Paříže, a tam mě náš staronový spojenec P. T. seznámil s Pierrem Emmanuelem (1916–1984), knížetem básníků, laureátem Velké ceny poezie a přední osobností francouzského duchovního prostoru. Přesto se nikdy neomezoval na ústraní tvůrčího kabinetu, naopak péči o své bližní projevoval nejen slovy, ale i skutky.
Od roku 1959 působil v Kongresu pro svobodnou kulturu, přesněji v jeho literární sekci, a snažil se tím zprvu pomáhat především intelektuálům, kteří se stali oběťmi Frankovy a Salazarovy diktatury na Iberském poloostrově. Stále hlouběji si přitom uvědomoval klíčový význam elit, potlačovaných v totalitních státech, takže v polovině šedesátých let se navíc zaměřil na východní část našeho světadílu. Následoval podnět ke vzniku sesterské Nadace pro pomoc evropským vzdělancům za železnou oponou, zejména v Československu.
S Prahou se sblížil dávno předtím, nejprve roku 1947 prostřednictvím našich čtenářů z okruhu revue Akord, pro něž jeho esej na téma Leon Bloy přeložil Jan Zahradníček. Osobně pak autor textu přicestoval do naší metropole těsně před únorem 1948. Setkal se tu s řadou osobností, mezi jinými s Janem Čepem a Janem Vladislavem. Všechno, co slyšel a viděl, mu pak jednou provždy otevřelo oči a probudilo ho ze snů o pozemských rájích a ostatních revolučních výdobytcích východního válečného spojence, jež se snadno rodily v době, kdy se náš příznivec účastnil protihitlerovské résistence za nacistické okupace.
Ale zatímco jeho kolegové i nadále pěli ódy na leninské zářné zítřky, on sám už o pár let později (1951) v jedné ze svých básní nechal nejmenovaného despotu pronášet orwellovsky jednoznačnou Trůnní řeč:
Chci vaši blaženost vám navzdor, zakončenou trojverším: Vymýtím z vás ten blud, tu touhu nést svůj kříž, jenž v jedno spojuje s vašimi údy duši.
Takovéto „blaženosti“ početná část francouzské kulturní reprezentace hlasitě tleskala a viděla v ní spásu do té míry, že přitakala politickým popravám.
„Incident de parcours“ Někteří z nich ovšem ze svých vidin procitli v okamžiku, kdy bratrská vojska jejich soudruhů, vedená sovětskými tankovými čely, zaplavila v srpnu 1968 Československo. Letitý komunista, představitel literární levice Louis Aragon pak veřejně označil brutální okupaci dvojslovím Biafra ducha.
Proč právě Biafra? Podobnost spočívala v tom, že stejnojmenná africká republika se pokusila vybojovat s i v letech 1967 až 1970 nezávislost na Nigérii, krátce předtím násilně sjednocené, ale odpor se podařilo bezohledně potlačit. K této situaci začal celý svobodomyslný svět, mezi prvními Pierre Emmanuel, přirovnávat okupované Československo, postižené vlnou policejních a soudních postihů, zákazů publikace a vyhazovů. Hromadná perzekuce mířila především proti představitelům nezávislé vědy, kultury a novinářům.
Od všeobecných protestů se podivně lišily jisté hlasy z metropole nad Seinou. Někteří tamní političtí kapitáni se dali poněkud ležérně slyšet, že celou invazi nezvaných obrněnců pokládají za pouhou „dopravní nehodu“ („incident de parcours“ – Michel Debré, tehdejší ministr zahraničí a poté obrany), kterou neberou příliš vážně.
A tak když náš básník (jenž se nedávno předtím stal členem Francouzské Akademie a předsedou mezinárodního PEN klubu) přicestoval počátkem léta do Prahy, nepřijel mu z vyslanectví „do Ruzyně naproti ani pan atašé“ a „od nás pouze Bedřich Fučík“, tenkrát téměř sedmdesátiletý, který „mu musel nést kufr od letadla do taxíku“ (Ivan Diviš). Rovněž „večer poezie a meditací“, chystaný 23. června v literární kavárně Viola na počest příchozího hosta, se vlivem několika předčasných ustrašenců z Československého svazu spisovatelů smrskl na pouhý „podvečer“. Přesto se setkal s bouřlivým ohlasem publika, takže také „hala“ byla „téměř plná“, a navíc „připraveny i reproduktory“, jak vzpomíná Jarmila Najbrtová-Lorencová, odborná pracovnice Francouzské knihovny, první z pařížských stipendistek Nadace a nezávislá pořadatelka popisované akce. Nemenší význam měly pozdější schůzky uspořádané po soukromých bytech se zástupci umlčené opozice, aby společně dohodli, jak kulturním dragonádám režimu čelit.
Pierre Emmanuel se dovedl u nás rychle orientovat, sám měl za sebou, jak už čtenáři vědí, jisté okupační zkušenosti z druhé světové války a dokázal je využít i jinak. Ještě v druhém roce husákovské normalizace se podařilo vysílat v oficiálním pořadu Československého rozhlasu magnetofonový záznam jeho projevu, pořízený sekretářkou Nadace Roselyne Chenu a zaslaný do Prahy k 25. výročí vojenského vítězství nad nacismem. Autor v něm navýsost časově zdůraznil, že odboj pokládá především za „vůli zastávat určité hodnoty a hájit je za každou cenu proti lži a násilí“.
Orfeův návrat Plán našich společných aktivit, zejména zásilek publikací za železnou oponu, se uskutečňoval bez potíží. Zato s pozvánkami na Západ udělali místní aparátčíci krátký konec. Vzniklá nesnáz se však vyřešila obratem. Potřebné finanční prostředky nemalého rozsahu (které v přepočtu na dnešní relace leckdy přesahovaly milionové sumy ročně) začaly směřovat opačným směrem, přímo do postižených zemí, a tam sloužily podpoře nezávislé tvůrčí práce, odkazované režimem do ilegality, a později nadto i rozvoji samizdatu. Rostl také počet přímých svědectví o zdejším marasmu, a tím i připomínek demokratickému světu, že svoboda je nedělitelná.
Pečovala o ně v rámci svých opakovaných cest k nám také zmíněná pracovnice Nadace Roselyne Chenu (vloni vydalo nakladatelství Jitro její knihu Žít svobodně je umění, viz recenzi v Orientaci 26. dubna 2008), tehdy trvalá zástupkyně Pierra Emmanuela, postiženého zákazem vjezdu do ČSSR. Postaral se o něj známý normalizátor a vyhazovač docent Vladimír Brett, který jezdil slídit do Paříže, a tam si snadno zjistil vše nutné o obávaném odpůrci zdejší Biafry ducha. Zvláště ho zajímal český výbor z básníkových veršů, který měl u nás vyjít pod názvem Orfeův návrat.
Neúprosný bojovník proti plíživé kontrarevoluci označil publikaci za závadovou a navrhl ji zkonfiskovat. Knížka ležela vytištěná, svázaná a uvedená frontis p i s e m Josefa Šímy jako jeden z posledních dozvuků pražského jara ve skladu a čekala na vhodný okamžik, kdy se přesune na knihkupecké pulty. Ve skutečnosti dorazila k vykládce odpadového papíru na nádraží Holešovice-Bubny.
Stal se však zázrak. Místní skartovací mašinerii obhospodařoval podnik Sběrné suroviny, tam působila paní Eliška Hrabalová, jak se o tom zmiňuje i próza jejího manžela Proluky, a zcela v duchu připomenutého textu vyměnila velkou část nákladu (čítal neuvěřitelných 2400 výtisků) za pár piv manipulantům. Mezi vznešenou hudbou slov a makulaturou za korunu kilo stálo tedy jen několik půllitrů. Zároveň dala vědět paní Kláře Pokorné, že má pro ni nějaké čerstvé sazenice, ať si na ně vezme pokud možno větší kufr a hned přijede. Ta se pak s těžkou bagáží táhla přes celou Prahu a obratem následovala distribuce knih mezi našince. Čtenářů se našlo určitě víc než dnes. První exemplář převzal symbolicky Jaroslav Seifert.
Co je podstatné Pierre Emmanuel nikdy naši Biafru ducha nepustil ze zřetele. Roku 1977 se dokonce stal předsedou Mezinárodního výboru na obranu Charty 77. „Naše společnost je hluchá, hluchá ke zpěvu, k hudbě duše, k hlubinám posvátného. Vše je vysvětlitelné, ale to, co je podstatné, vysvětlení uniká. Avšak co je podstatné? To, co zakládá bytí, co nabádá k bytí pospolu, co spojuje.“ – Výbor z jeho esejí Žít zde vyšel o dva roky později jako ilegální strojopis v překladu jednoho z budoucích mluvčích Charty (1980) Miloše Rejchrta.
Také potom pokračoval pravidelný styk mezi Paříží a Prahou. Původní podpůrný program slavného básníka udržovali a rozvíjeli především Jacqueline Pillet-Will, dále člen Státní rady Roger Errera, finančník Hubert Martin a dramatik Michel Vinaver. Činili tak až do pohnutých týdnů kolem sametové revoluce.
***
Proč právě Biafra? Stejnojmenná africká republika se pokusila vybojovat si v letech 1967 až 1970 nezávislost na Nigérii, ale odpor byl potlačen. K této situaci začal svobodomyslný svět přirovnávat okupované Československo.
Od všeobecných protestů proti sovětské okupaci Československa se podivně lišily jisté hlasy z metropole nad Seinou. Někteří tamní političtí kapitáni se dali poněkud ležérně slyšet, že celou invazi nezvaných obrněnců pokládají za pouhou „dopravní nehodu“.
Stal se však zázrak. Místní skartovací mašinerii obhospodařoval podnik Sběrné suroviny, tam působila paní Eliška Hrabalová. Velkou část nákladu Emmanuelovy knihy vyměnila za pár piv manipulantům. Mezi vznešenou hudbou slov a makulaturou za korunu kilo stálo tedy jen několik půllitrů.
O autorovi| Jindřich Pokorný, překladatel Autor (* 1927) je literární historik a překladatel. Nyní připravuje publikaci o francouzské pomoci našemu disentu za normalizace.
