Na více než čtyřech stovkách stran nechává autor rozehrát drama, které začíná v létě 1945 s prvním organizovaným osidlováním těchto oblastí a končí v roce 1952, kdy byl tento proces v převážné míře završen. Rozsah migrace, k níž v těchto letech došlo, si často plně neuvědomujeme. Vezmemeli v úvahu jak obyvatele odsunuté, tak i příchozí, bylo v důsledku této akce v pohybu více než pět miliónů osob. Z autorových poznatků vyplývá, že hlavní příliv osídlenců nastal ve dvou letech následujících bezprostředně po válce. Později byl odliv lidí z pohraničí paradoxně vyšší než počty nově příchozích. Ani přes masivní podporu osidlování však nedošlo k vyrovnání populační ztráty v důsledku nuceného vysídlení německého obyvatelstva, takže v roce 1952 v pohraničí žilo zhruba o třetinu méně lidí než za první republiky. Vysídlením Němců jako takovým se autor příliš nezabývá. Celkově lze jeho hodnocení událostí hodnotit jako střízlivé. V jedné z nejvíce kontroverzních otázek, zda odsun ve svých důsledcích usnadnil mocenský nástup komunistické strany, se přiklání k obecně přijímanému vysvětlení, že osídlením vznikla v pohraničí početná vrstva „nových lidí“, kteří se stali spolehlivou oporou komunistů, což prokázaly již volby v roce 1946. Nakolik tento proces zapříčinil pozdější devastaci severních Čech, přesahuje téma knihy. Můžeme usuzovat jen z náznaků. Ani zde se však autor zřejmě nepřiklání k monokauzálnímu vysvětlení pomocí etnické čistky.
Kniha je velmi solidně pramenně podložena a neomezuje se jen na zmapování samotného procesu osidlování, nýbrž se snaží zachytit v širokém smyslu sociální dějiny nově vznikající společnosti v tomto regionu, vzájemných interakcí jednotlivých skupin osídlenců a formování nové identity pohraničí. K tomu náleží i analýza fungování propagandy, budování kulturních institucí a vzdělávacího systému. Z autorova výkladu je patrná tendence klást důraz na rozdílný dopad opatření konaných v rámci osidlování na jednotlivé skupiny obyvatelstva. Zvláštní pozornost Wiedemann věnuje vztahu českých starousedlíků a nově příchozích, kteří na původní české obyvatele často hleděli jako na osoby „národně nespolehlivé“. Široce je popisována také asimilační politika uplatňovaná vůči Němcům, kteří v pohraničí zůstali. Jedním z jejích indikátorů je prudký pokles znalosti němčiny mezi dětmi, a to zvláště v případech smíšených manželství.
Dílčích studií k problémů osidlování českého pohraničí je zatím poskrovnu, takže autor musel svou syntézu vybudovat především na archivních pramenech. Z prostředí domácí historiografie dosud dílo k tomuto zásadnímu tématu nevzešlo, takže nezbývá než doufat, že Wiedemannova práce bude brzy přeložena.
Knihy vybíráme ve spolupráci s pražskými knihkupectvími Academia a Fišer
