S výletem Saši Vondry na fotbal do Rumunska za státní peníze trapnost konání českých politiků v tomto punktu jaksi přetekla.
Mnohomluvné, ale nepřesvědčivé vysvětlování pana vicepremiéra ještě znásobilo prvotní dojem - když už i „ten Vondra“... Tento statečný mladý muž, který se druhdy tak výrazně angažoval proti komunistickému režimu, byl přesně tím člověkem, o kterém si volič léta naivně myslel, že by se nikdy k ničemu takovému nesnížil.
Je tristní sledovat, jak si polistopadoví politici postupně víc a víc popouštějí uzdu. To, nač by si v devadesátých letech nikdo z nich nedovolil ani pomyslet, je dnes bohužel běžné.
Už se nikdo nebojí toho, že by byl šacován jako bývalí mocipáni. Je to jedno, tak nějak to přece už od starého Říma patří k vládnutí. Jen když už jsme u té antiky, ta služba polis - obci se jaksi vytratila.
Ne u všech, to by bylo asi hodně beznadějné.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Zejména je odsouzeníhodné to, o jak neskonale trapné požitky přitom jde: o létání vládním speciálem na lyžování a na fotbal, o jízdu rychlostí, za níž obyčejnému občanovi berou na rok, na dva papíry, o odpouštění milionových daní kamarádíčkům, výhodné bydlení za protislužby.
Směrem k nižším patrům politiky jde ještě o komičtější výhody. Jako když pražský primátor nekompromisně dohlédne na to, aby jím protežované dítko dostalo vyhlédnutý post, když už mu napoprvé kvůli nedopatřením normálně fungující výběrové komisi utekl. A jeho podřízený posléze oznámil veřejnosti, že jí do toho nic není a on nemusí nikomu skládat účty.
Je to jako drnčení kolovrátku -to je moje, (naše) soukromá věc, do toho vám nic není. Ale je, to je ta smůla. Vždyť jak komické bývá, že se záležitost často stane soukromou až posléze. Ve chvíli, kdy už opravdu nelze obhájit, že se děla ve veřejném zájmu. Má vůbec cenu připomínat co je elementární? Jako to, že politik je povinen skládat veřejně účty, které mají být zcela transparentní?
Jak často v poslední době si člověk musel pomyslet něco o tom, kolik křupanů a parvenu, kteří projevují fatální absenci politické kultury vůbec, se pohybuje na současné politické scéně. Kolikrát viděl v této profesi lidi, kteří se dostali k veslu spíše shodou okolností a kterým není nikdy a za nic stydno. To neadekvátní sebevědomí a nabubřelost, s níž se prezentují coby ředitelé zeměkoule, je přece tak směšná. Mnozí byli dokonce ochotní obětovat svá manželství, vztahy, potomky, neboť velmi toužili nám všem předvést, jací jsou ve svém věku mocní a neodolatelní. Jako „civilové“ by si možná své choti ponechali, ale na tak významných postech už to po staru nešlo. Taky jeden signifikantní bod v kariéře současného vládce.
Ono totiž vždy záleží na tom, s jakým životním postojem člověk do politiky nebo i obecně do jakékoliv řídící funkce vstupuje. Zda si je vnitřně jistý, nebo zda je pouhým kariéristou bez programu, pro kterého je post vítanou příležitostí vydojit z něj co to dá. Pohled na současnou vládní garnituru není (doufejme) přece jenom tak zoufalý. Neumím si třeba představit současného ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, že by užil vládní letoun, aby mohl dělat frajera na sjezdovkách v Alpách.
O tom, k jakým psychologickým pochodům dochází v mozku člověka, jenž se dostane k moci, byly popsány stohy papíru. Je také zvláštní, že řada spisovatelů, kteří skvěle vylíčili opojení mocí v beletristické literatuře, si s ní sami zadali. Například Gabriel García Márquez famózně popsal v knize Podzim patriarchy obraz primitiva, který se obludně absurdním způsobem dostal k vládě. A přitom se netají s obdivem k Fidelu Castrovi a pyšní se jeho přátelstvím. Anebo, abychom se dostali do našich zeměpisných šířek - spisovatel Ladislav Fuks přímo pronikavě prohlédl mechanismy totalitní moci, a sám se s ní také zapletl.
Nikdo není zhoubného syndromu vlastní důležitosti a nedotknutelnosti uchráněn, ani politikové v jiných evropských zemích. Jen u nás je všechno tak nějak upatlanější, hloupější a nejapnější. A funguje to na všech úrovních. Odlišnosti jsou spíš v různé míře arogance. V Česku je ovšem také známa speciální tragikomická varianta, kdy dotyčný myslí, že moc má, a už ji dávno nemá, jako svého času Milouš Jakeš. Současní politici by si měli dát opravdu pozor, aby je právě tahle alternativa nepotrefila.
***
Jak často v poslední době si člověk musel pomyslet něco o tom, kolik křupanů a parvenu, kteří projevují fatální absenci politické kultury vůbec, se pohybuje na současné politické scéně
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
