* LN Jde shrnout, jakými zásadami se máme při čtení v mapě řídit?
Nejdříve musíme vědět, kam se chceme dostat. Pokud to víme v reálu, najdeme místo na mapě a zkusíme vymyslet „postup“. Je dobré si trasu rozdělit na části a po cestě si všímat zvláštností - např. most přes řeku, křížení železnic nebo při jízdě autem město či dálniční křižovatka. To jsou mezikontroly, které nám potvrdí, že jdeme správně. A nestane se nám, že bychom přešli důležitou odbočku a zjistili to až po několika kilometrech. Další zásada je vyrazit správným směrem. K tomu může pomoci buzola a podle ní správně zorientovaná mapa, kdy horní okraj mapy - sever - je tam, kam směřuje červená střelka. Pokud nemáte kompas nebo buzolu, zkuste si mapu zorientovat podle toho, co vidíte okolo (jako například větvení cest nebo hrad). Mapa musí směřovat vždy tím směrem, kterým jdete, i za cenu obrácených nápisů. Kámen úrazu bývají také vrstevnice. Podstatné je, že pokud cesta kopíruje vrstevnici, půjdete po rovině, zatímco když vrstevnici budete protínat (půjdete k ní kolmo), připravte se na výstup. V případě, že je to směrem od vrcholu dolů, tak půjdete samozřejmě z kopce. Když jsou vrstevnice hodně nahuštěné, bude to kopec prudký. Dobré je také sledovat značení cest - čím výraznější čára, tím kvalitnější cesta a naopak.
* LN V čem podle vás dělají lidé chyby, když se i s mapou ztratí?
Chyby často vznikají právě tím, že člověk přehlédne něco důležitého. Základní chybou je samozřejmě vyrazit špatným směrem, pokud to uděláme, svět se nám otočí a s ním i všechny strany. Důležité je proto mapu číst a hlavně zpočátku sledovat krok za krokem každou podrobnost, kolem které procházíte, tím se v mapě naučíte rychleji číst. Hlavní je nebát se, protože obzvláště zpočátku člověk dělá chyby, ale jenom z chyb se učí dál. Důležité pak je ovšem zjistit, proč jsem chybu udělal, a zamyslet se, jak ji neudělat příště zase.
* LN Čím se liší mapy orientačních běžců od turistických map?
Naše mapy, vyrobené speciálně pro orientační běh, se liší hlavně tím, že jsou mnohem podrobnější, obvykle v měřítku 1:10 000 nebo 1:15 000. Mapa je kromě buzoly hlavní pomůckou orientačních běžců a jsou na ní zaznamenány veškeré důležité detaily - skály, kameny, prameny, jámy nebo také krmelce. Podle nich se orientujeme na postupu mezi kontrolami. Naše speciální mapa je samozřejmě bez jakýchkoli názvů a čísel. Také barvy se od klasických map liší - například bílá tu znamená dobře průchodný les a zelená pak les hustý nebo dokonce křoví. Žlutá značí pole a černá může znamenat jak budovy či ploty, tak i skály. Stejným způsobem vypadají i mapy pro orientační běh v jiných zemích, liší se jenom terény, někde je hodně bažin, jinde hodně skal a žádné cesty.
* LN Jako žena zcela popíráte tvrzení, že ženy neumějí číst v mapách.
Vyhovuje mi, že mapy pro orientační běh jsou hodně podrobné. Když mám navigovat podle autoatlasu, tak mám také problémy. Je pravda, že ženy mají od přírody horší orientační smysl. Muži lépe odhadnou vzdálenost a také se více umí spolehnout na buzolu. Proto vybírají postupy mezi kontrolami spíše rovně a nevadí jim v tom ani hustý les nebo zarostlá paseka. My, ženy, se spíše snažíme vybírat postupy s využitím cest. Ale jako vše, i orientační smysl jde do jisté míry natrénovat, takže hlavní je to nevzdávat.
* LN Kolik závodů naběháte ročně a liší se nějak? Jak závod vlastně probíhá?
Ročně absolvuji asi 50 až 60 závodů. Většinou jsou to mezinárodní závody s reprezentačním družstvem a pak celorepublikové závody, výjimečně i oblastní, pokud zbyde čas. V orientačním běhu existují tři základní disciplíny - sprint, middle a long. Osobně běhám nejraději long, což je nejdelší, asi 12kilometrová trať, na které je kolem pětadvaceti kontrol, které musím ve správném pořadí oběhnout. Long je závod hodně o vytrvalosti, běží se kolem osmdesáti minut. V okamžiku startu obdržíme mapu, v níž jsou zakreslené jednotlivé kontroly, které musíme v daném pořadí co nejrychleji oběhnout. Kromě mapy vybíháme ještě s buzolou a s popisem kontrol, kde jsou upřesněny detaily o umístění jednotlivých kontrol. Kontrola je jakýsi lampion na stojanu 80 cm nad zemí, na kterém je štítek s kódovým číslem kontroly a s krabičkou, ve které se označí čip, s kterým běžíme. Z něj se pak v cíli vypočítají mezičasy a ukáže se, zda byl závodník na všech kontrolách.
* LN LN Mapa je s vaší osobou už téměř srostlá. Co říkáte na technické vymoženosti typu GPS, které odstrkují mapy do pozadí?
Mapě, kterou držím fyzicky v ruce, věřím daleko více než moderní GPS. Na mapu nedám dopustit a používám ji i v autě. Výhody satelitní navigace využíváme ale i my, běžci, neboť při závodu máme na zádech zařízení, které do cíle přenáší přesné informace o naší poloze. V cíli se pak může pohyb závodníka ukazovat divákům na obrazovce a tím jim náš sport i více přiblížit.
***
Co mapa obsahuje?
Když se bedlivě zadíváte na turistickou mapu, zjistíte, že vám může prozradit mnohem víc informací než jen to, že nedaleko stojí kostelík či zřícenina. Mapa obsahuje nejrůznější matematické údaje a to hlavně zeměpisné souřadnice, měřítko či mapový rám. Souřadnice mají typ mřížky, jejíž systém je závislý na zemi původu. Obecně jsou to čtverce o hraně dlouhé 1 km a linie probíhají od severu k jihu a od východu k západu. Mohou nám tak usnadnit odhad vzdálenosti. Kromě číselných údajů mapa dále obsahuje:
Polohopis - znázorňuje vzájemnou polohu objektů na zemském povrchu bez závislosti na terénním reliéfu -pobřežní čáry, vodstvo, vegetační porosty, sídla, dopravní linie, hranice a jiné.
Výškopis - znázorňuje výškové rozčlenění krajiny, jejíž reliéf je znázorněn pomocí vrstevnic, výškových bodů, stínováním a barevnými vrstvami. Vrstevnice spojují místa se stejnou nadmořskou výškou a obvykle jsou od sebe vzdáleny 10 nebo 20 výškových metrů. Jaký je rozestup vrstevnic na vaší mapě, zjistíte jednoduše tak, že si na mapě najdete údaj ekvidistance. Vrstevnice na mapě znázorňují různé terénní tvary - kopce, hřebeny, údolí atd. Podle jejich průběhu a nahuštění poznáme, jak prudký terén budeme překonávat. Na mapě jsou zakresleny světle hnědou barvou a pro přehlednost je každá pátá vrstevnice zakreslena silněji. K vykreslení drobných detailů terénu se užívají pomocné vrstevnice znázorněné přerušovanou čarou.
Barvy - tvoří základní prvek ke znázornění terénu a zároveň vyjadřují i výškovou členitost krajiny. Všichni toto rozlišení známe ze základní školy. Nížiny poznáme podle zelené barvy, vodní plochy podle modré, pahorkatiny, vrchoviny a hornatiny jsou zobrazeny od žluté po hnědou.
Popis - na mapě najdeme mnoho názvů a popisků, které nám usnadní orientaci v terénu. Jsou to názvy sídel, pohoří, vodních toků apod. Od sebe se liší smluveným, vzájemně odlišným typem písma.
Měřítko Každá mapa obsahuje údaj o měřítku, které nás informuje o tom, jak je mapa zmenšena v porovnání se skutečností. Čím je tedy mapa podrobnější a přesnější, tím menší je její měřítko. Podle měřítka si tak lze jednoduše odvodit, jak dlouhá bude trasa, na kterou se chceme vydat.
Měřítko Skutečnost Mapa
1:10 000 1 cm = 100 m vojenská
1:15 000 1 cm = 150 m orientační
1:25 000 1 cm = 250 m turistická
1:50 000 1 cm = 500 m turistická, horská
1:100 000 1 cm = 1 km cyklistická
1:250 000 1 cm = 2,5 km automobilová
1:1 000 000 1 cm = 10 km mapa země
Hlavní zásada při čtení mapy zní: Sever se na mapě nachází vždy na horním okraji mapy, jih na dolním okraji, východ vpravo a západ vlevo. Proto je při čtení v terénu nezbytně nutné mapu vždy nasměrovat podle světových stran.
Turistická a cykloturistická mapa
Obě nejčastěji používané mapy mají stejnou legendu a jsou charakteristické tím, že je mapa zaměřena vždy jen na určitý region (např. Českosaské Švýcarsko). Turistická mapa je mnohem podrobnější než cyklomapa, obvykle v měřítku 1:50 000. Jsou na ní zakresleny turistické trasy, které většinou začínají u železničních či autobusových zastávek. Turistické značení, které u nás funguje od roku 1889, může mít některou z těchto barev: červená, modrá, zelená, žlutá. Cyklomapa je navíc obohacena o specifické značení cyklotras, cyklostezek, kilometráže, nebezpečných úseků, servisů nebo půjčoven kol. Většina cyklomap se prodává v měřítku 1:75 000 nebo 1:60 000 . Velmi důležité je rozlišovat v těchto mapách značené cyklotrasy od ostatních (doporučené či plánované) - jejich průběh je totiž nutné vyčíst z mapy a najít v terénu, což často vede k bloudění a může způsobit i nepříjemnosti v podobě nevhodného terénu. Obě mapy obsahují rejstřík zajímavostí, historických a kulturních památek, které se v dané oblasti nachází.
Jak vzniká mapa
Mapy mohou vzniknout buď přepracováním map původních, nebo může vzniknout originální mapa, kterou je nutno měřit v terénu či u méně přístupných míst (skály, hory) nasnímat z letadla. Jak takový postup vypadá? Základní princip spočívá v tom, že je třeba převést prostor do roviny, do tzv. 2D formy. Při tomto úkonu dochází ke kartografickému zkreslení (deformují se úhly, délky a plochy). Po shromáždění podkladů o daném území se provádí prohlídka terénu (rekognoskace) a stanoví se zeměpisná šířka a délka mapované oblasti. Vhodná mapovací metoda závisí pak na mnoha faktorech: k čemu bude mapa sloužit, jak bude podrobná, v jakém měřítku a jaký je reliéf krajiny. Existují tři mapovací techniky: klasická geodetická - zeměměřický přístroj stojí na daných souřadnicích v dané nadmořské výšce a z tohoto místa měří vodorovný úhel a vzdálenost k požadovaným bodům. Dnes se spíše využívají tzv. totální přístroje, které měří úhly a vzdálenosti a pak je převádí na pravoúhlé souřadnice a v elektronické podobě tyto hodnoty registrují. Druhá technika se nazývá fotogrammetrie, což je snímání území z letadla. Poslední a stále populárnější metodou je měření pomocí GPS spočívající ve snímkování z družic. Posledním krokem je zpracování pořízených dat, kdy se získané hodnoty převedou elektronickou cestou do PC, a pomocí speciálních softwarů se tvoří digitální mapa. Tato mapa se pak může tisknout na velkoformátových tiskárnách (plotrech) do papírové formy.
