O ČEM SE MLUVÍ
Za jak dlouho se z divokého vlka vyvinul pes? Proč začali naši předci chovat koně a krávy, ale ochočit zebru nebo buvola se nikdy nepodařilo? Genetika vědcům pomáhá najít odpověď.
Charles Darwin se domníval, že domestikace zvířat, během níž se zvířata nejen „spřátelila“ s člověkem, ale také se začala vzhledem lišit od svých divokých příbuzných, byla pomalým a nenápadným procesem, který trval nejméně stovky let.
Pokus, který už padesát let probíhá v Rusku, ale ukazuje, že se slavný přírodovědec mýlil. V roce 1959 získal genetik Dmitrij Beljajev z Ústavu cytologie a genetiky v Novosibirsku 130 stříbrných lišek z estonské kožešinové farmy. K rozmnožování vybral vždycky jen ty nejkrotší. Během pár desítek let z nich vyšlechtil přítulné domácí lišky.
Po pouhých čtyřech generacích začaly vrtět ocasem, kňučet ve snaze vyžádat si pozornost člověka a olizovat lidem ruce. V desáté generaci se tak chovala každá šestá liška, ve třicáté generaci už tři zvířata ze čtyř. Změnilo se nejen jejich chování, ale i vzhled. Osmá generace už měla sklopené uši, černobílou flekatou srst místo „divoké“ stříbrné a širší lebku. Podrobnější výzkum ukázal, že se měnila i jejich vnitřní fyziologie: ochočené lišky mají v mozku vyšší hladinu serotoninu – látky, která u savců kromě jiného tlumí agresivní chování. Naopak jejich nadledvinky vylučovaly méně adrenalinu, hormonu uvolňovaného při boji či útěku.
Potkan domácí a divoký Beljajev ve svých experimentech nezůstal jen u lišek. Se stejným úspěchem vyšlechtil také přítulné norky a vydry a dvě linie potkanů – krotké a agresivní. Vědec v 80. letech zemřel, ale pokus pokračoval dál až do počátku 90. let, kdy se ústav začal potýkat s nedostatkem peněz. Chov vyder musel být zrušen (některé jsou prý dodnes k vidění v moskevské zoo), z 6000 norků jich zbylo 1000 a ze 700 lišek pouhá stovka. V současné době si ústav zkouší přivydělávat prodejem domácích lišek, jedna vyjde na 7000 dolarů.
Genetiky ale nyní zajímají hlavně potkani. Svante Pääbo z Max Planckova ústavu evoluční antropologie v Lipsku (který se nedávno proslavil přečtením genomu neandertálce) si před třemi lety pořídil několik jedinců z novosibirského chovu. Cílem jeho práce, o níž začátkem října informoval časopis New Scientist, je najít geny, které se podílejí na agresitivě.
Zatímco ochočení potkani se nechají od člověka drbat na břiše a zdá se, že po fyzickém kontaktu s ním přímo touží, agresivní jedinci útočí na ruku, jakmile se objeví v kleci. „Kdyby se na mě vrhlo deset nebo dvacet takových potkanů, věřím, že mě ukoušou k smrti,“ tvrdí Pääbo.
Zároveň ale upozorňuje, že pouhé srovnání genů obou linií nestačí – v dědičné informaci dochází i k náhodným mutacím, takže se mohou lišit také v genech, které s chováním nesouvisejí. Tuto překážku vědec obešel tím, že mezi sebou potkany obou linií kříží. Rodí se jak krotcí, tak divocí potomci. Ovšem s podobnou dědičnou výbavou, v níž se rozdíly lépe sledují. Zatím Pääbo s kolegy vytipoval několik oblastí genomu, které mohou souviset s agresivním chováním. Výsledky zveřejnil v časopise Genetics. Nyní se chce zaměřit na to, o které geny přesně jde a jakou mají funkci.
„Výzkumů agresivity u myší i u člověka už proběhlo hodně, vědci se jimi zabývají desítky let. Všechny výsledky mají společného jmenovatele: neuropřenašeče dopamin a serotonin,“ podotýká docent Pavel Stopka, vedoucí katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Tedy látky, které řídí komunikaci mezi jednotlivými částmi mozku a souvisejí například s příjemnými pocity (dopamin) a náladou (serotonin).
Nicméně chování je podle slov českého odborníka natolik komplexním jevem, že ho nemůžeme vysvětlit jedním nebo několika málo geny. „Genů podílejících se na agresivitě je určitě velké množství. Jak naznačují dosavadní studie, jsou to především geny související s metabolickými drahami zmíněných dvou neuropřenašečů – tedy s jejich syntézou, přenosem přes membránu neuronu a jejich následným rozkladem,“ vysvětluje Pavel Stopka.
Zkrocení zlé zebry Časopis New Scientist spekuluje, že pokud poznáme genetické základy agresivity, může to v budoucnu usnadnit léčbu lidí s poruchami chování. Naznačuje také, že by se pomocí genetického inženýrství mohlo konečně podařit ochočit dosud nezkrotné druhy zvířat. Ať už předvýběrem plemenných jedinců s vhodnými genetickými předpoklady, nebo cílenou genovou manipulací, která zajistí ideální dědičnou výbavu.
Evoluční biolog Jared Diamond v knize Osudy lidských společností shrnuje několik důvodů, proč se lidem v historii podařilo domestikovat jen 14 ze 148 známých velkých savců. Aby se to povedlo, musí zvíře splňovat několik podmínek: nesmí být masožravé, protože tím se komplikuje zajištění krmiva; nesmí růst příliš pomalu, protože pak se jeho chov nevyplatí; v žádné fázi životního cyklu nesmí být samotářem ani mít specifické sexuální rituály – to by znesnadnilo jeho soužití s dalšími jedinci a rozmnožování v zajetí. Z tohoto důvodu lidé neochočili třeba jelena. A v neposlední řadě nesmí být zvíře příliš plaché ani agresivní.
Zní to sice nepravděpodobně, ale právě agresivita je příčinou, proč se dosud nepodařilo ochočit zebru. Ostatní Diamondovy podmínky tento roztomilý kopytník splňuje – jenže v zoologických zahradách každým rokem zraní víc ošetřovatelů než kočkovité šelmy. Podobné je to s africkým buvolem: je větší než kráva, takže by jeho chov byl výhodnější. Jenže v Africe každoročně zabije víc lidí než lev.
Z toho vyplývá, že ke genetice nemůžeme vzhlížet jako k všeléku, který nám umožní za pár let z ochočit každé zvíře, na které si vzpomeneme. Ale u živočichů, u nichž je jedinou překážkou domestikace právě jejich plachost či agresivita, by pomoci mohla. „S tím se nedá než souhlasit,“ komentuje tuto úvahu docent Pavel Stopka.
Snad se tedy v budoucnu můžeme těšit na domácí zebry a buvoly.
***
NEPŘEHLÉDNĚTE Příloha Věda&Výzkum o rozsahu čtyř tiskových stran vychází v Lidových novinách každé úterý.
O autorovi| Eva Vlčková, redaktorka LN
