Televizní cyklus hereckých portrétů Neobyčejné životy pokračoval Janou Hlaváčovou. Tentokrát jej natočil zkušený kameraman a režisér Martin Kubala a výsledkem byl vzácně vyvážený dokument. Přestože tu Hlaváčové rodina měla své místo, dominantní zůstalo herectví a vztah k divadlu. Profesionalita tvůrců spočívá i ve službě tématu. Režisér přirozeně a s vědomím jasně stanovených proporcí otevřel Janě Hlaváčové prostor, který ona stejně bezprostředně ovládla. Své téma držela pevně v ruce: zajímavě komentovala, vyprávěla a uměla také neokázale postihnout smysl herectví i to, proč svou profesi dělá.
Příjemný byl i další rys dokumentu - Jana Hlaváčová, přestože za svůj život prožila leccos, si na nic nestěžovala. Zmínila sice svůj dramatický odchod z Národního divadla a DAMU po roce 1990, ale vyhnula se podrobnostem. Žádné ublížené nářky a to by přinejmenším její rázné prásknutí dveřmi na herecké akademii, kde měla dělat konkurz na své dosavadní místo pedagožky, uneslo. Naopak s láskou promluvila o vinohradském divadle a nabídce Jiřiny Jiráskové na angažmá. Bylo to dojemné, ale ne žádný „cajdák“. Stejně tak působily komentáře rodiny - manžel Luděk Munzar vtipně odkázal ty, kteří chtějí něco o jejich vztahu vědět, na druhé dějství Macháčkových Našich furiantů. Půvabné byly i hereččiny vzpomínky na kolegy, třeba jak ji na jevišti osměloval Karel Höger. Dokument byl důsledně promyšlený, což bylo vidět i na výběru méně známých ukázek.
Azase Švandovo divadlo. Při poslední vyprodané repríze Peněz od Hitlera, jinak „propadáku měsíce“, jak inscenaci Michala Langa označily Divadelní noviny, diváctvo dvacet minut stálo, tleskalo a volalo bravo. To se totiž zpravidla u propadáku dělá. V témže divadle mladý režisér nazkoušel Hedu Gablerovou, premiéra je na dohled. A měl prý nad inscenací spokojeně pronést - konečně to není Ibsen. Proč by taky měl, když to chudák jen napsal, že?
