Milá povinnost psát tento zápisník nutí autora k pravidelným výpravám do archivů. Ulovit na těchto „lovech beze zbraní“ zajímavou trofej je dnes mnohem jednodušší než před deseti či patnácti lety. Tehdy šlo o skutečné dobrodružné výpravy džunglí s nejistým výsledkem, dnes to připomíná spíše safari v klimatizovaném autobuse, který vozí turisty po asfaltce od hotelu k hotelu. Skoro všechny archivní dokumenty jsou jednoduše přístupné a jejich strážci většinou ochotní a vstřícní. Ale jsou i výjimky.
Loni na jaře jsem s ohledem na blížící se dvacáté výročí sametové revoluce usiloval o studium dokumentů, které vzešly z činnosti dvou parlamentních vyšetřovacích komisí zkoumajících pozadí zásahu na Národní třídě. V parlamentním archivu, kde jsou fondy uloženy, mi bylo sděleno, že dokumenty nejsou archivně uspořádané, a tudíž není možné je studovat. To bylo sice věcně podivné, ale právně nenapadnutelné. Zároveň jsem se ale dozvěděl, že příslušné spisy si pro svou potřebu kopíruje Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Požádal jsem proto tehdy ještě Žáčkův ústav, aby mi pořízené kopie zpřístupnil podle zákona o svobodném přístupu k informacím. ÚSTR žádost zamítl, stejně jako pozdější odvolání. Jeho hlavní argument byl, že kopie archivních dokumentů jsou archiválie, a tudíž se na ně zákon o svobodném přístupu k informacím nevztahuje. Podal jsem proto v září minulého roku prostřednictvím advokátní kanceláře Korbel, Tuháček & partneři na ÚSTR žalobu.
V říjnu došlo k zajímavému obratu v parlamentním archivu. Ten po kritice z různých stran urychlil inventarizaci příslušných fondů, a navíc uznal, že spisy neobsahují až na výjimky osobní údaje, což původně byl další argument proti možnosti studia. Již na přelomu října a listopadu jsem si proto mohl prostudovat vybrané materiály vyšetřovacích komisí 17. listopadu a využít je při přípravě témat k 20. výročí konce komunismu.
Žáčkův ústav mezitím hrál roli mrtvého brouka. V původním zamítavém stanovisku uváděl, že kopie dokumentů z parlamentního archivu získal „s cílem jejich využití při přípravě publikace k dvacátému výročí 17. listopadu 1989“. Žádnou publikaci, která by čerpala z okopírovaných dokumentů z parlamentního archivu, však ÚSTR doposud nevydal. Jediným jeho knižním výstupem k pádu komunismu byla práce Občanské fórum, den první, která byla široce kritizována za způsob zpracování vztahu Josky Skalníka s StB.
Těšil jsem se, že česká justice spor rozhodne alespoň do příštího kulatého výročí konce komunismu, a na věc pomalu zapomněl. Tu mi však přišel dopis z ÚSTR. Jeho rada se na prvním zasedání po volbě nového ředitele rozhodla zrušit své původní rozhodnutí „pro rozpor s právními předpisy“ a kopie dokumentů mi poskytnout.
Shrňme to: ÚSTR deset měsíců protiprávně blokoval přístup k dokumentům, které nedokázal ani sám nijak smysluplně využít. Nepředpokládám ovšem, že bych v hysterii, která po odvolání Pavla Žáčka vládne, dokázal těmito fakty zpochybnit víru jeho fanatických příznivců.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
