Pátek 19. srpna 2022, svátek má Ludvík
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Jak jsem prohrál s Václavem Klausem

Česko

Před dvaceti lety si Občanské fórum na sněmu v Hostivaři zvolilo předsedou outsidera Václava Klause. Na událost vzpomíná Martin Palouš, který byl favoritem tehdejší volby. Právě jsem se chystal na oslavu svých šedesátých narozenin, když mi redakce Lidových novin položila otázku týkající se „dárku“, který jsem dostal před dvaceti lety, ke svým čtyřicátinám. V jejich předvečer jsem na hostivařském sněmu prohrál v souboji s Václavem Klausem o post předsedy Občanského fóra. Jak se na tuto skutečnost dívám dnes?

Byla to pro mne zajímavá, i když pochopitelně poněkud trpká zkušenost. Tímto neúspěchem vlastně vyvrcholila moje činnost pro Občanské fórum (OF), na které jsem se jako bývalý mluvčí Charty 77 podílel od chvíle jeho založení. Měl jsem na starosti jeho zahraniční styky. Od února jsem byl za OF kooptovaným členem Federálního shromáždění.

Do červnových voleb jsem však už nešel. Mým úmyslem bylo odejít aspoň na čas do belgické Lovaně a tam se v Husserlově archivu Katolické univerzity zabývat filozofií. V letních měsících jsem se ale stále ještě podílel na práci pražského Koordinačního centra OF. To po volebních úspěchu mělo před sebou nelehký úkol: prosadit přeměnu revolučně vzniklého subjektu v těleso způsobilé fungovat v podmínkách obnovované parlamentní demokracie; schopné vládnout a reformovat zemi.

Poněkud donkichotská snaha Podotýkám, že s budováním či výstavbou strany jsem neměl pražádné zkušenosti, ostatně jako valná většina „sametových revolucionářů“, – na rozdíl od členů již tehdy existujících politických stran Národní fronty, kteří byli v této disciplíně určitě patřičně vyškoleni. Snažil jsem se tedy spolupracovat s ostatními, kdo v Koordinačním centru po odchodech dosavadních špiček do nejrůznějších vládních funkcí zbyli, a spoléhat se na zdravý lidský rozum. A také se i nadále ve své činnosti v rámci OF řídit elementárními zásadami, na něž jsem byl zvyklý z disidentského období a s nimiž se pojil koncept „nepolitické politiky“: neprosazovat své názory a zájmy hlava nehlava, ale vést o věcech veřejných s ostatními věcný dialog; nehájit především práva svá, ale zasazovat se primárně o práva těch druhých; nebránit se názorovým konfliktům, ale v elementárních věcech být solidární se všemi, kdo se rozhodli připojit ke společnému úsilí o otevření československé společnosti.

Chápu, že nejen dnes, ale již tenkrát se takovýto přístup k budování akceschopného politického tělesa asi musel jevit jako zcela pošetilý, málo pragmatický a hlavně neefektivní. Nejslabším článkem naší tehdejší strategie byla určitě komunikace mezi centrem a regiony.

Nelze ovšem popřít, že určitého úspěchu při naší tehdejší poněkud donkichotské snaze vybudovat co nejrychleji aspoň elementární, dostatečně otevřenou a demokratickou strukturu pro fungování OF jsme ale v létě 1990 přece jen dosáhli. Když už nic jiného, tak jsme v poklidu, zcela otevřeným a férovým způsobem připravili půdu pro to, co se mělo stát v blízké budoucnosti, byť role, kterou jsme v tu chvíli vyfasovali, byla nakonec poněkud jiná, než si asi mnozí z nás v tu chvíli sami představovali. Tato dnes již zapomenutá fáze našeho posttotalitního vývoje byla završena na srpnovém celorepublikovém shromáždění OF zvolením jeho čtyř představitelů. Já se stal jedním z nich, dokonce, což mě opravdu velmi překvapilo, jsem obdržel daleko největší počet hlasů. To byl zjevně také moment, který mě kvalifikoval, ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto, že OF potřebuje svého jediného předsedu, do role kandidáta. Tuto nominaci jsem ostatně získal až na poslední chvíli, poté, co všichni zkušenější a starší kozáci z těch či oněch důvodů vypadli.

Říjnový sněm ovšem ukázal, že přístupu k polistopadové politice, který toto revolučně vzniklé politické těleso představovalo, bylo odzvoněno. Když jsem se tehdy na samém počátku toho památného zasedání z předsednického pódia rozhlédl po sále a podíval se po tvářích účastníků, nemohl jsem mít vůbec žádné iluze. Už ve vzduchu bylo cítit, že se tam chystá další revoluce, tentokrát vedená z regionů proti nám, stávajícím funkcionářům Koordinačního centra a že se jen hledá osobnost, která se tomuto novému proudu postaví do čela. Jak vše proběhlo, je historie dostatečně známá. Když pak konečně došlo na volbu předsedy, včetně nezbytného řečnického souboje dvou kandidátů, vyhrál to s převahou Václav Klaus. Pod jeho vedením se pak OF za pár měsíců rozpadlo a na jeho místo nastoupily „standardní“ politické strany.

Bez stran není demokracie Z odstupu dvaceti let je zjevné, že to ani jinak dopadnout nemohlo a že to bylo dobře. I kdyby člověk hypoteticky připustil na hostivařském sněmu opačný volební výsledek, tehdy zvítězivší trend by se dříve či později stejně prosadil. ODS by určitě vznikla tak jako tak.

Na způsob vzniku, fungování a politiku našich stran můžeme mít zajisté každý svůj kritický názor. Právem poukazujeme na jejich slabiny a vady. Ať už se nám ale naše dnešní české stranictví líbí, či nikoli, nelze nikdy zapomenout na to, že jsou to právě politické strany, které tvoří jádro našeho současného politického systému; že nic lepšího vymyšleno nebylo a nebude; že kdyby jich nebylo – což ostatně znovu (pokolikáté už?) potvrdily víkendové volby – nemohli bychom dnes mít v České republice demokracii. Na závěr si ale nemohu odpustit malou poznámku. Právě těm stranickým politikům, kteří před dvaceti lety v Hostivaři slavně zvítězili a udělali tak další důležitý krok na cestě naší, v jádře veleúspěšné společenské transformace, by určitě občas stálo za to na chvíli se zastavit a zamyslet se nad tím, zda tímto svým vítězstvím přece jen něco důležitého a životadárného nepotlačili. Vím, že jako politickým profesionálům jim na přemýšlení mnoho času nezbývá, neboť musí z titulu svých funkcí neustále plnit své každodenní úkoly: usilovat především o politickou moc a vliv – ať už uvnitř svých stran či jejich prostřednictvím v celé společnosti; slibovat a slibovat a pak dělat vše k uskutečňování svých, ať už levicových, či pravicových politických programů. Nepřišla ale v roce 2010, se všemi jeho nejistotami a otevřenými otázkami, chvíle vybízející k poctivému a pokud možno nepředpojatému znovupromyšlení našich minulých zkušeností? K návratu k východisku, bez něhož nelze při hledání českého národního zájmu v současném znejistěném světě dospět k nějakému novému počátku?

***

Pod jeho vedením se pak OF za pár měsíců rozpadlo a na jeho místo nastoupily „standardní“ politické strany

O autorovi| MARTIN PALOUŠ diplomat ; Autor je stálým zástupcem ČR u OSN

Porucha imunity je první známka, že je v našem životě něco špatně, říká lékařka

Premium Lidí s poruchami imunity přibývá. Příčinou je často špatný životní styl, což vede k vážným nemocem, třeba k rakovině....

Bude hůř. Považuji za férové sdělit to divákům předem, přiznal šéf ČT

Premium Inflace, energie, válka na Ukrajině a k tomu nízké koncesionářské poplatky. Současná situace postihla i Českou...

První díl rozhovoru s Shopaholicadel: Práci neseženu, každý den můžu umřít!

Premium Rozhovorům se dlouho úspěšně vyhýbala, nyní ale udělala výjimku a Expresu poskytla exkluzivní sondu do své duše....

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!