Zatímco si čteme o anglosaské politické kultuře, začali jsme se podobat Francii
Když ODS hledá v Evropě politické partnery, odjakživa navazuje nejpřímočařeji řeč s britskými konzervativci. Ani Lidový dům, který tíhl spíš k německy mluvícím partnerům, neodolal šarmu moderního labouristy Tonyho Blaira. Příležitostně se politici pochlubí nějakou konkrétní inspirací z menších zemí, najmě ze Skandinávie. Země, o niž naši politici neprozrazují prakticky žádný zájem, je Francie. Přesto se právě Francii podobáme víc, než by nás napadlo.
Státem chráněné propadáky Pod anglosaským modelem se zpravidla rozumí větší spoléhání se na trhy s jejich rozptýleným rozhodováním. Trh najde vítěze a poražené efektivněji než stát, zní poučka. Když vláda vybírá národní průmyslové šampiony, zpravidla se mýlí a jen plýtvá prostředky, které mohly posloužit na něco jiného, co si vláda neuměla představit - co nikdy nevznikne. Kontinentální vlády „kreativní destrukci“ kapitalismu nedůvěřují a mají spíš tendenci ustavené výrobní struktury ochraňovat, Margaret Thatcherová naopak říkávala, že preferuje moc spotřebitelů před mocí výrobců.
Jen málokde má nedůvěra k soukromému vlastnictví takovou tradici jako ve Francii. Soukromý sektor jen těžko přerůstal hranici rodinných firem a iniciativu při zakládání velkých organizací a zavádění nových technologií společnost již po staletí očekávala od státu. Za většinu technologických úspěchů, jež si s Francií spojujeme, jako třeba vlaky nebo letadla, vděčí země vládě. Vděčí jí ovšem za mnohé propadáky, které se udržují při životě za cenu státní ochrany. Francouzský dirigismus vyvrcholil za Mitterranda v 80. letech a od té doby mnohé do té doby státní firmy prokázaly svou životaschopnost po privatizaci, jako třeba automobilka Renault. Svět politiky a velkého byznysu ale dodnes spojují osobní sítě lidí, kteří se znají z elitních grandes écoles a považují za přirozené si navzájem pomáhat. Sarkozy například ještě jako ministr financí zabránil prodeji strojírenské firmy Alstom do cizích rukou; jako prezident se rekreuje na jachtách významných podnikatelů, kteří mu zase přijdou na svatbu.
České vlády posledních let svornou rukou vypěstovaly národního šampióna, jakého Evropa neviděla: ČEZ představuje téměř 5 procent českého HDP (pro srovnání, E. ON představuje asi 3,5 procenta německé ekonomiky a EDF 3,3 procenta francouzské). Je to vysoce ziskový podnik; část toho zisku ovšem vzniká třeba tak, že prodává drahou elektřinu státním drahám. A dráhy zase nakupují drahé lokomotivy z Plzně (kde před nástupem do ČEZ šéfoval Martin Roman). Je to zisk a pracovní místa, která zůstanou doma - ale za jakou cenu? Ušetřené prostředky by třeba pomohly vzniku jiných firem, které by nakonec byly inovativnější a ziskovější než polostátní moloch a firmy na něj napojené - ale české a francouzské elity jsou v tomhle pesimisti, kteří nevěří, že by soukromý sektor, byv ponechán sám sobě, něco adekvátního vytvořil.
Snobská přezíravost Tím ovšem podobnosti zdaleka nekončí, naopak je až komické, v kolika oblastech lze paralely mezi Českem a Francií najít. Čeští ani francouzští politici (a voliči) si nedělají z korupce těžkou hlavu. Expremiér Juppé, odsouzený v roce 2004 za machinace na pařížské radnici, už je zase zpátky v politice stejně jako končící eurokomisař Barrot, který striktně trvá na tom, že jeho trest za zpronevěru z roku 2000 je zahlazený prezidentskou amnestií, a tudíž se o něm nesmí mluvit. Od justice se čeká, že bude hájit zájmy politiků; pobouření naší „justiční mafie“ by Francouzi rozuměli. Majestát francouzských státních úřadů našim politikům užívajícím si jízdu s majáčky a pohlcujícím celou Malou Stranu zjevně imponuje víc než rovnostářství Skandinávců.
Jistá podobnost existuje i u upejpavého vztahu k problematickým místům vlastních dějin -Francouzi se dlouho tvářili, že vichistický režim jako by neexistoval; přelomový dokumentární film o válečném odboji a kolaboraci Noc a mlha, natočený pro francouzskou televizi v roce 1969, se v ní směl vysílat až v roce 1981. „Kulturní fronty“ obou zemí sdílejí opovržení mocnými a kapitalisty; v obou společnostech se traduje přesvědčení o vlastní mimořádné kulturnosti, ve skutečnosti však současná kultura obou zemí nikoho mimo jejich hranice moc nezajímá. Francouzskou snobskou přezíravost vůči národům na východ od nich my jen posouváme o pár set kilometrů dál.
Pokud jsme k té podobnosti odsouzeni, je možná na čase místo snění o anglosaských ctnostech začít přemýšlet o tom, jak dosáhnout úrovně špičkových francouzských byrokratů a jak se naučit jejich schopnosti sledovat cílevědomě národní zájmy. A doufat, že si časem osvojíme taky francouzský vkus, šarm a schopnost užívat si života.
***
České vlády vybudovaly a chrání národního šampiona na francouzský způsob v podobě ČEZ. Nevěří, že by bez jejich postrkování něco mohlo dobře dopadnout.
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
