Připadají-li vám fotografie nad tímto článkem povědomé, máte pravdu - už v Lidovkách vyšly. A přece je dnes důvod, proč je publikovat společně. Ukazují posun v tváři českých měst za dvacet let, tedy za jednu generaci. Je to posun, nad jehož kvalitou často prskáme, který převálcoval mnohé z toho, nač byly předchozí generace zvyklé a co občas pasovaly málem na rodinné stříbro. Ale je to posun ke svéprávnosti, ke spontánní pestrosti, ať už se nám v tom kterém případě líbí, či nelíbí.
Půvabná zašlá zákoutí, zatlučené dveře různých provozoven těžko zjistitelného účelu, zasmrádlé veřejné záchodky, Agitační střediska Národní fronty, letité hospody s puncem „hráze věčnosti“ - to vše bývalo ozdobou mnoha starých fotografií a inspirací pro umělce Boudníkova typu. Zákon, který vstoupil v platnost 1. prosince 1990, ovšem signalizoval, že takto chápanému rodinnému stříbru je konec.
Ze všech složek českého návratu ke kapitalismu - velké i malé privatizace, restitucí, převodu majetků na obce a transformace družstev -právě malá privatizace proměnila tvář českých měst nejrychleji a nejnápadněji. Před dvaceti lety, když se dosud státní obchody, provozovny těžko zjistitelného účelu, veřejné záchodky či agitační střediska začaly měnit v soukromé konzumy, bary, hokynářství či hospody, prostě v to, co nám dnes připadá banálně samozřejmé, si našinec poprvé mohl říci: Vidím neviditelné. Neviditelná ruka trhu, o níž celý rok od sametové revoluce hovořili teoretici, se začíná zviditelňovat. V sobotu byla dražba Pro třicátníky a starší je to jasné, ale pro mladší to raději zopakujme. Komunistické Československo představovalo - na rozdíl od východního Německa, Polska i Maďarska - jedinou vyspělou zemi východního bloku, kde bylo zestátnění téměř stoprocentní. Kde s výjimkou specializovaných profesí, jako jsou třeba houslaři, nebyli ani soukromí výrobci, ani soukromí prodejci, ani soukromí živnostníci včetně hostinských.
Proto byl i parter zdejších měst - prostě přízemní patro, které vnímáme jako chodci i řidiči aut - tak fádní a státem organizovaný, respektive státem zanedbávaný. Proto právě u nás měla malá privatizace skutečně revoluční dopad. A proto odstartovala tak rázně.
Malá privatizace snad nejvýrazněji zhmotnila étos revoluční doby. Ten byl obsažen už v titulu vládního úřadu: Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Proč se privatizace zdůrazňovala už v názvu? Nebyla snad jen jedním ze způsobů správy majetku? Ne, ministr Tomáš Ježek prosadil privatizaci už do názvu - s vědomím, že jde o ministerstvo transformační, dočasné, a že čím více majetku zprivatizuje, tím méně ho bude mít ve správě, až logicky zanikne. Ráznost dokládá i chronologie: 25. října 1990 parlament schválil zákon o malé privatizaci, 1. prosince začal platit a 26. ledna 1991 se konala první dražba dosud státních provozoven. A Tomáš Ježek to později ve vzpomínkách vyjádřil po svém: „To se v pátek zavírala prodejna státního obchodu, v sobotu se konala její dražba a v pondělí už ji otvíral nový majitel.“
Malá privatizace, tedy prodej státních provozoven soukromým majitelům za peníze (v dražbách), byla tou nejrychlejší a nejméně problematickou z českých cest ke kapitalismu, opakuje se i dnes a je to pravda. Dražby běžely do konce roku 1993, prodalo se v nich 23 tisíc podnikatelských jednotek a státní kasa na dražbách získala 32 miliard korun. Velká (kuponová) privatizace se mohla v očích lidí zhmotnit teprve tehdy, až se zhmotnili vlastníci velkého kapitálu. Restituce byly v mnoha případech spíše za trest: člověk, jenž po čtyřiceti letech zrestituoval dům plný nájemníků s regulovanou činží, s tím domem nemohl dělat prakticky nic. Jen malá privatizace začala přinášet okamžitě viditelné výsledky.
Máme-li měřit úspěch malé privatizace, těch 32 miliard pro státní pokladnu není až taková senzace. Mnohem zásadněji se prodej provozoven projevil na změnách v rozvrstvení společnosti i v tváři měst. Pomohl obnovit střední třídu, hlavně drobné podnikatele a živnostníky. V zemi, která kdysi vyhladila živnostníky jako pralidé mamuty, to byl malý zázrak. Fakt, že podnikatelé s dostatečným startovním kapitálem se rekrutovali i z řad normalizačních veksláků, byl už jen nutným zlem.
Ty společenské posuny se dají doložit i zážitky z abiturientských srazů. „Co děláš?“ - „Bagážistu v hotelu,“ řekl v roce 1988 absolvent zahraničního obchodu na VŠE. (Pro mladší: bagážista v hotelu byl v permanentním styku se západními cizinci, takže byl v ideální pozici pro „veksl“.) „Co děláš?“ - „Podnikám, koupil jsem květinářství,“ odpověděl týž člověk v roce 1993.
Jenže stát i s tímhle počítal. Jak řekl v říjnu 1991 Respektu tajemník Pražské privatizační komise Ivan Cuker: „Pokud provozovnu koupí vekslák, stát z něho peníze vytáhne. Buď bude podnikat dobře a bude prosperovat, nebo špatně a zkrachuje.“ Podnikají dobře, nebo špatně? Na to ať si odpoví každý sám.
Na Žižkově po jarním dešti Vliv malé privatizace na uliční parter je nesmírný, ačkoliv určitě záleží na tom, kde zrovna jsme. Jestli tam, kde kdysi kvetl gründerský kapitalismus (třeba v Praze na Žižkově), či tam, kde pilíře gründerského kapitalismu bydlely (třeba v Praze na Vinohradech). Rezidenční čtvrtě nebyly oporou živnostníků ani za Rakouska či první republiky a nebyly jí ani při malé privatizaci. Zato žižkovské hospody a konzumy ožily jako poušť po prvním jarním dešti.
Obecně to platí asi takto: Zbohatlické vily fungují právě tak dobře v kapitalismu jako v komunismu. Sofistikovaná moderní architektura se dnes prosazuje spíše v zemích, kde je společnost autoritativně řízena - špičky západní architektury staví v Číně, arabských emirátech, Kazachstánu či Ázerbájdžánu. Ale pestrost ulic, spontánně se vyvíjející estetika (byť ušmudlaně postkomunistická), spontánně utvářený uliční parter - to vše je výsada kapitalismu a otevřené společnosti.
***
Prodej provozoven pomohl obnovit střední třídu, hlavně drobné podnikatele a živnostníky. Byl to malý zázrak.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN
