Ve světě konfliktů a samopalů je Kalašnikov tím, čím je ve světě počítačů Microsoft - univerzálním standardem. Vidíte ve filmovém záběru člověka u počítače? Vsaďte výplatu, že používá produkt Microsoftu. Vidíte střílející partyzány, teroristy či bojovníky za svobodu někde v džungli? Vsaďte výplatu, že používají kalašnikovy.
Michail Kalašnikov, který se dnes dožívá 90 let, dosáhl neuvěřitelného úspěchu. Nejenom že samopaly jeho konstrukce dobyly světové trhy. Nejenom že mu - ještě za života - postavili sochu ve firemním muzeu v Iževsku. Uspěl i na poli, jehož existenci zřejmě vůbec netušil. Situacím, kdy nějaký komerční výrobek získá reklamu třeba ve filmu tím, že je do něj umístěn, se říká product placement. A kalašnikov tohle pole ovládl.
Viděli jste americký film Bullittův případ? V té kultovní gangsterce hrál jednu z hlavních rolí Ford Mustang. Říkalo se, že po úspěchu filmu stoupl prodej těchto sporťáků snad o polovinu. Kalašnikov ho překonal. Aniž by potřeboval nějaký kultovní film, jeho výrobek pronikl nejenom na slavné fotografie, ale i na vlajky Mosambiku a Hizballáhu, na státní znaky Zimbabwe, Burkiny Faso a Východního Timoru. Před takovým výkonem musí smeknout i Amerika.
Zbraň pro písek, bahno i vodu Odkud ten úspěch? Můžeme srovnat kalašnikov s americkým standardem samopalů, který se před čtyřiceti lety propracoval k M16.
Obě konstrukce vyšly z analýz bojů druhé světové války.
Sovětské i americké analýzy dospěly k de facto stejným výsledkům: že předchozí doktrína statické války favorizovala obranu, zatímco teď má šanci mobilní palebná síla, neboť většina přestřelek se odehrála na vzdálenost do tří set metrů.
Ale Kalašnikov z těchto výsledků vyvodil jiné závěry než Američané. Nízkou váhu zbraně, rychlost střelby, průraznost, přesnost, vše to, co bylo tehdy považováno za priority samopalů a čím se vyznamenává i M16, podřídil svému hlavnímu cíli: vsadil na odolnost, jednoduchost, spolehlivost, nízké výrobní náklady - a vyhrál.
Kalašnikov byl už před šedesáti lety průkopníkem cest mířících proti stereotypům v uvažování. Byl jakýmsi foukačem proti větru, osobností, po kterých dnes - v hospodářské krizi a s vědomím, že do ní ekonomy zavedl hlavní názorový proud bez „disidentů“ -volají někteří národohospodáři. Už v roce 1947 vyvinul model zvaný Avtomat Kalašnikova (odtud značka AK-47). Před šedesáti lety zavedla kalašnikovy do výzbroje sovětská armáda a pak už se s nimi roztrhl pytel. Moskva jimi zásobovala většinu východního bloku (nikoliv Československo, to mělo vlastní samopal vzor 58) a od šedesátých let i partyzány a teroristy třetího světa. Od konce studené války pak kalašnikovy ovládly i legální světový trh ručních zbraní. Palestinské, kolumbijské, kašmírské, nikaragujské, konžské, balkánské, afghánské a kdoví jaké ještě guerilly dělají reklamu právě kalašnikovu. Problém je spíše najít guerillu, která coby reklama na kalašnikovy nefunguje. Proč vlastně? Nechme teď stranou technické detaily a podívejme se na popularitu té zbraně očima konkurence, ba nepřátel na bitevním poli. Takový pohled, jakési „hlasování nohama“, dává kalašnikovu dobré vysvědčení.
Trofej, kterou stojí za to mít Michail Kalašnikov vymyslel zbraň pro velmi nepříznivé podmínky a pro vojáky, jejichž návyky neodpovídaly návykům průměrného Němce nebo Američana. AK-47 vyvinul pro poměry, kde „není čas cvičit vojáky v udržování jejich zbraní“ (Wikipedia).
Ano, tuhle přednost kalašnikovů ukázaly konflikty ve Vietnamu a na Blízkém východě. Leckomu to může znít překvapivě, ale je doloženo, že američtí a izraelští vojáci preferovali trofejní kalašnikovy před vlastními armádními samopaly.
Je uchována vzpomínka amerického veterána z Vietnamu Davida Hackwortha: Buldozer odkryl rozkládající se tělo nepřátelského vojáka, který měl u sebe AK-47. Podíval jsem se dolů do díry, vytáhl ten kalašnikov a svým vojákům řekl: „Chlapci, teď vám ukážu, jak funguje skutečná pěchotní zbraň.“ Natáhl jsem závěr a vypálil třicet ran. Takové zbraně potřebovali naši vojáci, ne M16 podlamující důvěru.
Podobný moment zachytila titulní fotografie magazínu Life v červnu 1967. Izraelský voják se po vítězném boji chladí v Suezském průplavu a nad hlavou drží samopal. Ten snímek dodal Židům po celém světě sebevědomí, že už nejenom jako jednotlivci - třeba v Nobelových cenách -, ale i jako národ něco dokážou. Ale puntičkáři si všimli detailu, že ten samopal není uzi, nýbrž trofejní egyptský kalašnikov.
To je primát Michaila Kalašnikova. I jiné zbraně ruské provenience se dostaly na titulní strany magazínů, hlavně tanky z Prahy roku 1968 či z náměstí Tien-an-men roku 1989. Ale vždy představovaly hrozbu. Samopal kalašnikov byl první v roli trofeje, kterou stojí za to mít.
Je doloženo, že američtí a izraelští vojáci preferovali trofejní kalašnikovy před vlastními armádními samopaly
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
