Okamžité zrušení cenzury, tak zněl jeden z požadavků Jana Palacha. Zanechal je v dopise uloženém v aktovce u rampy Národního muzea, kde se před čtyřiceti lety, 16. ledna 1969, polil na protest proti smiřování se s okupací hořlavinou a zapálil. Vládnoucí garnitura však měla v té době už jiné plány a studentův apel vzala jako záminku k pravému opaku: zasadit posledním veřejným projevům svobodného cítění opravdu zdrcující ránu. Cesta k ovládnutí země vedla přes ovládnutí médií.
Jedním ze zásadních cílů tohoto vládního úderu se stala tehdejší Československá televize. Nebylo to úplně nečekané - svobodnému televiznímu zpravodajství a publicistice začala vláda cíleně zužovat manévrovací prostor už od chvíle podpisu Moskevského protokolu.
Stojíme za legální vládou, za Dubčekem, za Svobodou - prohlašovali upřímně v srpnovém okupačním týdnu roku 1968 z obrazovky televizní redaktoři. A netušili, stejně jako jejich kolegové z novin a rozhlasu, že je politici, kteří s nimi do té doby táhli za jeden provaz, brzy odepíšou. Sověti totiž jasně požadovali - a naši představitelé to v Moskevském protokolu podepsali - aby se v médiích přestala objevovat „antisocialistická vystoupení“, jak označovali svobodné názory. Mělo toho být dosaženo restrikcemi, personálními změnami a novými zákony. A to neodkladně.
Proto už 28. srpna, den po podpisu protokolu, premiér Černík nabádal novináře, aby nevyostřovali situaci. Ti však jeho pokus o vnucení autocenzury rázně odmítli. Dva dny nato vláda schválila vznik Úřadu pro tisk a informace s úkolem „usměrňovat zpravodajství a publicistiku“. A první pokyn vydaný 3. září dával tušit, co se na poli informací bude nadále dít: novináři měli zakázáno používat slova „okupant“ a „okupace“ a nesměli kritizovat okupační vojenské jednotky a země, které je vyslaly. Za pár dní bylo zakázáno zveřejňovat i zprávy o zastřelených a zraněných a informace o škodách způsobených vojenským obsazením. Dvanáctého září pak vznikl Vládní výbor pro tisk a informace a 13. září Národní shromáždění přijalo zákon rušící paragraf zakazující cenzuru.
Největší administrativní úder byl ze všech médií veden hlavně proti televizi. Pár týdnů po obsazení země ještě vzdorovala a její programoví pracovníci a redaktoři ústupky politiků Moskvě odmítali. Sovětský náměstek ministra zahraničí Kuzněcov, když v září přijel zkontrolovat plnění moskevských dohod, byl proto zděšen, že je televize „kádrově zaneřáděna“. Na konci září byl odvolán její ředitel Jiří Pelikán a televizi měl řídit vládní zmocněnec Bohumil Švec. O tom, jak moc ležel Pelikán okupačním zemím v žaludku, svědčí i to, že v září některá jejich média zveřejnila lživé zprávy o nálezu zbraní a portrétu Adolfa Hitlera v budově televize a pornografie v ředitelově pracovně. Následovaly personální změny ve vedení zpravodajství a programu.
Redaktoři Televizních novin jezdili do továren a podniků na besedy, na kterých natáčeli reportáže, jejichž vysílání popuzovalo zastánce okupace. I proto vláda v listopadu politickou publicistiku zakázala a novináři směli využívat jen oficiální stanoviska. Navíc od listopadu začala v televizi fungovat cenzura. Přes všechna tato břemena se redaktoři a publicisté snažili diváky informovat v duchu pražského jara, až vláda svého zmocněnce pro televizi pro nespokojenost s vysíláním odvolala a 5. prosince jmenovala do jejího čela Josefa Šmídmajera. Ten začal ve zpravodajství a publicistice potlačovat dosavadní otevřenost a kritický postoj k nastupující normalizaci.
Po úmrtí Jana Palacha v lednu roku 1969 vyslovilo dvanáct populárních televizních publicistů na obrazovce kritický názor na plíživou nastupující normalizaci. Vláda nato přijala usnesení, kterým zřídila komisi, jež měla dohlížet na přípravu programu a okamžitě zakázala některým televizním „tvářím pražského jara“ přístup na obrazovku. Byl to krok na cestě k široké personální čistce, po níž se televize stala pilířem nového režimu. Palachův apel nebyl vyslyšen.
O autorovi| Daniel Růžička šéfproducent Centra vzdělávacích pořadů ČT, Autor se dlouhodobě zabývá historií Československé televize
