Jak Lisa čelila síle pouta krve

Předevčírem si svět připomínal jejich dvacáté výročí, použití slova svět v tomhle kontextu není žádná velká nadsázka. K mnoha postřehům, jež u té příležitosti zazněly, si dovolím přičinit dva vlastní. O Simpsonových se dřív psalo jako o protikladu typické rodinné podívané, seriálu, promiňte užití protivného módního slova, podvratném. Místo moudrého otce rodiny Homer Simpson – hroch s uvažováním asertivního batolete. Dobrotivá, leč neurotická matka, přemoudřelá dcerka, mysteriózní nemluvně (jednou nám to Maggie Simpsonová všem vytmaví). Právě proto jsou ale Simpsonovi seriál „prorodinný“ snad v největší možné míře. Pouto v té rodině existuje nezávisle na tom, jak moc je ta famílie funkční, prostě je – mezi nimi a svým způsobem i nad nimi. Lisa měla v jednom starém díle prorocké vidění o vlastní svatbě, přivdávala se do rodiny britských aristokratů, s ženichem si mohla hodiny povídat o knížkách a zachraňování tuleňů, sídlo jejích nových příbuzných dýchalo kulturou. Všechno zkrachovalo na tom, že si Lisin nastávající nechtěl na svatební obřad vzít manžetové knoflíčky s prasaty, jež se v rodině Simpsonových předávají z generace na generaci. Nedokázala se přes to přenést, protože není jenom inteligentní mladá žena s ušlechtilými zájmy, je taky Simpsonová, nemůže to ze sebe vytrhnout, i kdyby odměna byla sebelákavější. Lidé, jimž stojí za to rozebírat politiku Simpsonových, většinou dojdou k tomu, že je spíš liberální či pokrokářská. Nad způsobem, jímž tenhle seriál vtipně a vlastně nevtíravě utvrzuje publikum v přesvědčení o nenahraditelnosti a síle pouta krve, by ale měli konzervativci zaplesat.